Když je člověk bezdětný, nedovede si představit, jak moc mu dítě změní život.
Michael Crichton v jedné knize píše:
Všechny velké změny jsou jako smrt, nevíte co bude následovat, dokud ten práh nepřekročíte.
Michael Crichton
S mateřstvím je to stejné. Vše se změní, jen vy zůstanete stejní. Není to tak, že by se mávnutím proutku celá vaše osobnost změnila. Pokud jste byli akční, budete akční dál, jenom s dítětem. Pokud máte rádi pohodlí, budete dopřávat pohodlí i někomu dalšímu. Jen pokud máte rádi řád v životě a pořádek v bytě, tak asi budete muset své priority změnit, protože obojího se bude po narození dítěte těžce nedostávat. Ale ono to za to stojí.
Začnete konečně žít
Já bych tu hlavní změnu vystihla asi takto:
Já bych tu hlavní změnu vystihla asi takto: Začnete konečně žít.
Proč mít děti? Je to jako sci-fi
Některé zkušenosti jsou nepřenosné a pro nezasvěcené nepochopitelné. Patří mezi ně náboženská víra nebo vášeň zapáleného fotbalového fanouška. Když někomu stojí za to riskovat život při výstupu na Mount Everest. Když jiný tak miluje vláčky, že nejede autem ani tehdy, kdy by to stálo dvakrát méně a trvalo třikrát kratší dobu. (A na rozdíl od Českých drah by ho auto dopravilo tam, kam potřebuje).
Stejně tak ale bezdětná osoba nechápe, když rodič říká, že mu to za to stojí.
“Už měsíc jsem se nevyspala, ale když se na mě ráno ten drobeček usměje…”
“Jsme po půl roce konečně na dovolené bez dítěte, ale hrozně se nám po něm stýská…”
“Nikam se nedostanu, ale ono mi to ani nevadí…”
“Porod strašně bolí, ale to zapomeneš…”
Když člověk ve věku kolem dvaceti pěti let slyší podobné věty, má pro to zhruba dvě vysvětlení. Buď je to přetvářka nebo jim hráblo. Připadá mu jako sci-fi, že se jeho známí vzdají všech svých zábav, nechají se tyranizovat od dítěte a ještě vypadají, že jim to ani moc nevadí. Je to asi jako, kdyby váš přítel vstoupil do tibetského kláštera. Když ho po letech bosého, nemytého a v nepohodlném hábitu potkáte, bude pravděpodobně vypadat šťastnější než vy.
A vám bude běhat mráz po zádech.
“Určitě těm lidem dítě zatemnilo mozek a to je o důvod víc, proč si ho nepořizovat,” říkáte si.
Nevím, co mě tehdy víc děsilo, jestli to, čeho se budu muset vzdát, nebo to, že mi taky tak hrábne, takže mi to nebude ani vadit. Když si pak ale rodiče, kteří se bezmála rok pořádně nevyspali, pořídí potomka druhého a dokonce vypadají, že se na něj těší, začne ve vás hlodat podezření, že na těch dětech přeci jenom něco je. A když potom váš kamarád s dvěma dětmi vypráví, jak přijde z práce, hraje si s dětmi, pomůže je uložit a na sebe nemá vůbec čas, ale děti jsou hlavním smyslem jeho života, tak to podezření sílí a stává se z něj jistota. Něco na tom bude.
Ale nevíte co, nejste si jistí, zda to za to stojí.
Vidíte jen ty oběti a ty problémy (které novopečení rodiče obecně šíří radši než ty příjemné zážitky). Tak lavírujete a čekáte. Ráda bych svým článkem naznačila, že je to čekání poměrně zbytečné. Ona to není zase taková hrůza, je to skutečně to nejkrásnější, co vás může v životě potkat. Ale asi tomu budete muset jenom věřit, kdo nepoznal, těžko pochopí.
V naší generaci nevíme, proč mít děti…
V naší generaci poměrně čerstvých třicátníků a těch, kdo se k třicítce kvapem blíží, to probíhá obecně nějak takto. (Ani my jsme s manželem nebyli výjimkou). Když je vám dvacet pět, užíváte si život. Nemusíte se omezovat, cestujete, bavíte se, děláte kariéru a myšlenka na dítě, které tohle všechno utne, vás děsí. Léta plynou a vy čekáte na ten magický okamžik, kdy si řeknete: “Už jsem toho viděla/zažila/dokázala dost. Už si můžu tu kouli na nohu (pardon, dítě) uvázat. Mám dost kariéry, můžu se zakopat na několik let doma.“
Už jsem toho viděla/zažila/dokázala dost. Už si můžu tu kouli na nohu (pardon, dítě) uvázat. Mám dost kariéry, můžu se zakopat na několik let doma.
Tak to si asi nikdy neřeknete…
Ale třicítka se blíží a magický moment nikde. Naopak, zvykli jste si na svobodu a o to víc se vám nechce ji vzdávat. V tu chvíli musíte jako hořký fakt akceptovat to, že nikdy ta chvíle nepřijde, nikdy nebudete mít dost zážitků, svobody, peněz, výsledků. Nikdy toho nebude tolik, abyste si řekli: “Už mám dost, můžu si pořídit dítě.” Ne, nebude to lepší.
Teď je jen na vás, jak s tím naložíte. Jestli se tomu budete bránit a jako Winston Churchill, který se držel moci ještě v osmdesáti, popírat přírodní zákony. Nebo jestli si uvědomíte, že pokud se chcete dožít vnoučat (předpoklad, že vaše dítě bude čekat taky do třiceti je s ohledem na demografickou křivku zcela na místě) a nevracet se po mateřské do práce jako čtyřicátnice, tak už je pomalu čas. Nemáte ani ponětí, proč si to dítě pořizujete, nevíte nic o tom, co vám to dá, všude slyšíte jen, co vám to vezme. Ale bylo by to jako odkládat neodvratné.
Moc se s tím nadělá
Zpětně mám k tomuto před-těhotenskému rozhodování dvě poznámky. V první řadě, moc přemýšlíme. Moje maminka mi několikrát řekla, že naše generace nad vším moc přemýšlí, že jim to tak nepřišlo. Každý zvažujeme donekonečna, jestli už přišel ten čas nebo ne. Přitom jediné, co potřebujeme vědět je, jestli máme dostatečné materiální zázemí a fungující partnerský vztah (asi nejdůležitější požadavek pro úspěšné rodičovství). Nestane se z nás mávnutím proutku někdo jiný. Vaše koníčky a záliby zůstanou stejné, jen některé z nich budete muset na čas (ale podotýkám, na čas, ne na vždycky) omezit. Váš partnerský život se nezhroutí jen proto, že už nejste jen manžel a manželka, ale taky otec a matka. Budou z vás rodiče, ale nestane se z vás jiný živočišný druh. Neumíráte. A dítě není koule na noze. Leccos se dá dělat i s ním, jen to chce mít odvahu, odhodlání a vůli. Mnohem víc pevné vůle než kdy dřív.
Proč mít děti? Vše dostane nový smysl
Abych se vrátila k tezi z prvního odstavce. To nejpodstatnější, co dítě s vaším životem udělá, je, že ho naplní, dá mu smysl. Dá nový smysl všemu, co děláte. Pokud jste vodák, tak budete u řeky pokukovat po kanojích a raftech plných dětí a vést vzrušené debaty na téma, kdy už má dítě na vodu dostatečný věk a které řeka je pro něj nejvhodnější. Sedět v kánoi ve dvou vám najednou připadá takové smutné.
Když manžel dojel v Itálii lyžařský závod, jít mu naproti s Toníkem náručí bylo dojemné a rozhodně kouzelnější, než když jsem mu šla naproti s pivem a párkem. Sednout si na Pálavě před sklípek a ochutnávat víno bylo veselejší, když půlroční Toník navázal vzrušený rozhovor s místním vinařem a sápal se nám po skleničkách. Zimní dovolená s dětmi dostane nový náboj. Projektovat své sny a touhy do dítěte je nemorální, nedidaktické, veskrze špatné, ale taky naprosto přirozené. To, co máte sami rádi mu budete cpát do hlavy; učit ho své oblíbené stolní hry sotva začne číst; předčítat mu svou oblíbenou literaturu z dětství; poučovat ho o tom, co vám zrovna přijde zajímavé; uvidíte v něm budoucího mistra světa v lyžování/vodním slalomu/(sport doplňte dle vlastních preferencí).
Vše co máte rádi jako byste prožívali znovu od začátku, vše se budete s ním znovu učit a svá oblíbená místa uvidíte znovu poprvé. A při troše štěstí to bude bavit i to dítě, ačkoliv to není tak docela jisté a pro váš pocit štěstí vlastně ani důležité.
Peřeje nebo volej…?
Když jsme si Toníka plánovali, tak jsme byli šťastní a nic nám nechybělo. Ale ze zpětného pohledu mi těch pár let mezi koncem školy a pořízením dítěte připadá tak trochu jako plácání se na místě. Asi jako když si na řece, na voleji dáte pauzu, lehnete na barel, popíjíte a spokojeně ležíte. Ale ona ta řeka pod vámi teče, sice pomalu, ale stejně se těžko zastaví. Teď když Toníka máme, tak už jsem v té další části života, té na kterou jsem se vlastně celý předchozí život připravovala. Život zase plyne tak, jak má. A jsou to hodně záludné, ale taky zábavné peřeje, pokud se mám držet metafory řeky.
Když se mi blížila třicítka, připadala jsem si stará. Jako třicetiletá maminka si připadám docela mladá. Před narozením dítěte jsem měla pocit, že s tímto momentem můj život skončí, ale ono to je naopak. Teď mám pocit, jako by můj život teprve začal. Rozhodně jsem začala novou kapitolu a ze zpětného pohledu mi připadá, že přes všechny zážitky a radosti i starosti, byla ke konci ta stará kapitola tak nějak nudná, stále to samé dokola. Dovolená bez Toníka už pro nás teď postrádá ten náboj. Hospod, lyžování, oslav – všeho si v životě užijeme ještě dost, ale Toníček za pár měsíců vyroste, bude chtít capat, a tak výlety s kočárem jsou časově omezenou alternativou. Dovolená s ním bude příští rok úplně o něčem jiném. S dítětem je každá chvíle tak nějak unikátní a každý výlet dvakrát takové dobrodružství.
Pokusila jsem se vyjádřit alespoň zběžně, co to na těch dětech je, že to lidem stojí za ty probdělé noci, kruhy pod očima, pytle peněz, nervy nadranc a byt naruby. Každý má určitě taky svojí verzi, čím ho děti činí šťastným. Každý. Protože i ti, kdo jsou ze svých dětí víc než občas zoufalí, si zhusta pořizují další. Většina mého blogu je o nevyspání, rozbordeleném bytě a vyblinkaných příkrmech. Líp se o tom píše, líp se o tom mluví. A taky se to líp poslouchá.
Ale rodičovství naštěstí není zdaleka jenom o tom.