Včera jsme s mámou jeli za prababičkou. Museli jsme se stavit u strejdy něco vyzvednout, takže nás čekala dlouhá cesta přes celou Prahu. A já si to pořádně užil!

Už mi říkali, že jsem pražák. Děda to teda říká tak nějak, jako by to ze mě dělalo nějak míň rozkošné miminko. Prababi to zase říkala teď naposledy s takovou zvláštní pýchou. Víte, já ani nevím, kdo to ten pražák je. Ani nevím, jestli se to píše s malým nebo s velkým “p.” Myslím, že já jsem docela malý, takže budu asi pražák s malým “p.” Každopádně, metrem už jezdit umím. Maminka si vždycky nezapomene lehce (zcela v mezích slušnosti) zanadávat, když přestupujeme na Muzeu. Jeden vyjede nahoru tím minivýtahem pro jeden kočárek (protože to dává logiku, když už stavím výtah, udělám ho co nejmenší, že…) a pak jde několik stovek metrů na druhý výtah, který nás odveze na zelené metro. Tam už jsou ty výtahy větší a jsou dva. Ale jeden stejně čeká, protože lidi, kteří na rozdíl od mně už chodit umí, jsou většinou líní nožičkama hýbat a jezdí výtahem nahoru a dolů. Ale mě to nevadí tam čekat. V tom parku totiž sedí na lavičkách takoví zajímaví lidé, co srandovně smrdí nebo kouří srandovně smrdící cigarety. Máma se vždycky tváří tak nervózně, když se na ně směju…

dítě v metru

Včera ale máma vymyslela, že je vedro a že mi bude líp, když si budu moct v kočáře hrát na bříšku v korbičce, místo aby mě poutala do sporťáku. A to jí teda musím nechat, že to byl geniální nápad. Všechno jsem viděl z nové perspektivy. Sice jsem koukal přes síťku v boudičce, ale na tom Václaváku bylo tolik lidí, že jsem byl za tu síťku nakonec i rád. A propó Václavák. Vyjeli jsme nahoru tím minivýtahem a šli dolů z kopce. Najednou mi máme povídá: “Podívej, Toníku, to je svatý Václav.”

dítě v metru

Tak jsem se podíval, ale moc se mi tomu nechtělo věřit. Maminka mi o Václavovi samozřejmě četla, ale v těch historických knížkách to byl takový hrdina a já viděl jen nějaký kvádr a kolem něj pár znuděných čekajících lidí. Pak jsem zjistil, že se asi mám podívat až nahorůu, ale to mě máma zprdla, že moc zakláním hlavičku a to se nesmí a jedeme radši dál. Tak jsem z toho zase moc neviděl. Cestou dolů jsem koukal jak se kolem míhají lidé. Těch vám bylo! A každý byl jinak barevný a jinak oblečený. Byl jsem fakt rád, že na ně koukám skrz tu síťku. Když jsme pak dole čekali na strejdu, zjistil jsem, že když péruju v kočáře na kolínkách, tak kočárek skáče nahoru, dolů a na všechny strany. Když jsem to pak dole v metru zkoušel z radosti, že nám to už jede, máma začala ječet a odtáhla mě od kolejí pryč, že se prý zvrhnu pod metro. V metru jsem výskal a péroval, strašně mě to bavilo. Lidi kolem na mě nadšeně koukali, smáli se a dělali “óóó.” A to i tehdy, když jim máma kočárkem přejížděla nohy. Jsem očividně moc roztomilé miminko. A už se těším až budu ten velký pražák a budu toho poznávat víc, protože cestování mě prostě baví!