S dítětem do restaurace
Není pravda, že by mě maminka do restauračního zařízení vzala prvně. Náhodou už jsem s ní byl jednou na terásce a na dovolené jsem podobná místa navštívil mnohokrát.
S dědama a babičkama jsem sem taky už několikrát zabrousil na procházce. Ale ještě nikdy mě maminka nevzala na pár hodin někam do společnosti, od té doby, kdy lezu. Chtěla si popovídat s tetou, a už předem ji teda upozorňovala, že těžko říct, jak dlouho tam vydržím. Tak to mě teda podcenila! Zase jsem udělal reklamu na miminko… jak jinak…
Předem musím kvitovat maminčiny výběr občerstvovací stanice. Bylo krásně, tak jsme si sedli na zahrádku, kde očividně mají na malé návštěvníky spadeno. Jeden kolega se hrabal v pískovišti (tam mě maminka ještě nepustila), bylo tam spoustu plácků, traviček, kamínků, skluzavka, houpačka a tak. Maminka vzala naivně deku, že si jako na ní budu hrát. Jenže ouha, já poprvé uviděl kamínky. Teda, podruhé. Když jsem vzal na Pálavě svůj první kamínek do ruky, hned mířil do pusy. To jsem byla ale ještě miminko, utekly dva týdny, takže teď už jsem velký kluk.
A kamínky mě moc bavily. Hrabal jsem se v nich. Pustil jsem na zem jeden a hned potom druhý. Pak jsem zjistil, že můžu nechat spadnout hned několik z nich najednou. Postavil jsem se a rovnal si je do řady na židli. Jeden v řadě se mi nelíbil, ale to nevadí, hodil jsem ho na zem a koukal se, jak padá. Na zemi bylo z čeho vybírat. Maminka jen byla nějak nervózní a stačilo dát ručičku k tváři a už na mě ječela: ,,Nežer to!” Tak snad nejsem guma, ne? Proč bych jedl kameni… když už, tak jenom ochutnám…
Pak jsem dostal sváču a teta si se mnou hrála hru na házení věcí z kočáru a následné podávání. To mě bavilo. Teta se u toho smála, maminka se u té hry už většinou moc nesměje, tak to bylo fajn, zase si to s někým zahrát.
Potom máma vylovila autíčko, tak jsem šel jezdit. Zaprvé, nový povrch, nová zkušenost. Byl tu beton, popraskaný beton, hlína, kamínky, tráva… jako měl jsem co dělat, abych s tím autíčkem projel celou terásku. Lidi se mi smáli a mávali na mě, ale tak to já měl práci, nemohl jsem fanouškům odpovídat. Potom se maminka rozhodla, že je čas, abych se poprvé svezl na skluzavce. Když mě posadila nahoru, kopal jsem nožičkama a hýkal smíchy. Tak mě spustila dolů. Byla to sranda, ale nějak se mi nepodařilo přesvědčit ručičky, aby se přestaly držet. Na tom budu muset zapracovat.
Taky jsem se svezl na houpacím delfínovi (ano, nepletete se, tahle hospoda je super – žádní koníci, tady mají houpacího delfína). Ale to jsem moc nechápal, nečekaně jsem vystoupil a trochu se bouchl… už nechci na houpacího delfína.
To mě docela zmohlo. Už bylo hodně hodin. Ještě jsem nasbíral pár kamínků do bubínku a už jsem se sápal po mámě, že jako nevím, co se sebou. Máma mě dala do kočárku, ať si čtu knížku, dělaly na mě s tetou opičky a nakonec jsme šli domů. Cestou domů jsem chytil druhou mízu a péroval na kolínkách a povzbuzoval tety k rychlejší chůzi. Ve vaně mě máma z nějakého důvodu drhla mýdlem… a autíčko a další hračky, že umyje saponátem. Tak já nevím, mě ta hlína chutnala, tak na ní nemůže být nic špatného.
Ještě v postýlce jsem pejskovi tvrdil, že rozhodně se ještě spát nejde, že z postýlky ještě párkrát poletí, ale než se za mámou zavřely dveře, očička mě zradila… nevím, proč se o lidech, co chodí do hospody, říká, že jsou povaleči. Podle mě je v hospodě docela dřina!