Když jsem byl ještě u maminky v břiše, říkali mi Bonifác. Jakmile mi máma prozradila, že po narození mi jméno změní, rozhodl jsem se, že tady co nejdéle zůstanu. Bonifác je totiž dost cool jméno a nechápu, proč se všichni okolo tvářili tak zděšeně, když jim naši řekli, že tak se budu jmenovat.

V době, kdy jsem se měl narodit, navíc zavedli parkovací zóny v Praze a já si řekl, že do takového světa se mi fakt nechce. Máma měla naivně už dva měsíce dopředu vyžehleno, nakoupeno a oblečení seřazené ve skříni podle barev a všem říkala, že už to teď může přijít kdykoliv. Osobně nechápu, proč se tak snažila, podle mě nám bylo takhle docela dobře. 

Měsíc před porodem mě začala zásobovat všemi možnými bylinkami – maliník, kontryhel, mateřídouška a pak taky začala pít nějaký dryák ze zázvoru, skořice a hřebíčku. Nevím, čeho tím chtěla docílit. Asi mě už předem chtěla připravit na chuť svařáku. Jak se to blížilo, tak na každé kontrole v poradně maminka toužebně očekávala verdikt. Bylo to jako, když lidi čekají na zkoušku. Jedna těhotná paní vešla dovnitř k paní doktorce, a když vylezla ven, všechny přítomné se jí ptaly: ,,Tak co? Už?”

Odpověď většinou zněla: ,,Sestři, prý mě máte objednat. Prý ještě příští týden přijdu.”

Já osobně jsem si tyhle kontroly nevychutnával. Pokaždé dali mámě něco na břicho a sestra zatřásla chrastítkem. Za hodné miminko jsem byl označen tehdy, když jsem právě v tu chvíli vesele kopal, vrtěl se a vyvíjet dostatečně variabilní srdeční aktivitu. Jelikož se mi fakt nechtělo ven, tak jsem ukazoval co nejokatěji, jak se mi tam uvnitř daří. Pak přišel den D.

A zase minul. Oddychl jsem si. Já jsem věděl, že se mi nikam nechce, ale maminka a jeji okolí ten termín porodu vyhlíželi tak toužebně, že jsem na chvíli zapochyboval, jestli se náhodou nestane něco, co nemám pod kontrolou. Ale v pohodě, ani to se mnou nehnulo.

Pak mi jednoho dne maminka četla nějaké pěkné vyprávění. Často mi takhle nahlas četla. Zrovna jsme dočetli něco o Versaillské konferenci a začalo takové pěkné vyprávění o naší republice, byl tam pan Masaryk a vypadalo to tak pohádkově. Tak jsem se rozhodl, že se na tu republiku vylezu podívat a z toho nadšení jsem si rozkopl vodu. Jeli jsme do porodnice. 

Ale cestou tatínek nadával na “ty kretény, co to zas neopravili,” na nesmyslná dopravní omezení a mě začínalo docházet, že tohle asi není ta pohádková První republika a svého unáhleného činu jsem zalitoval. Tak si nás tam s maminkou nechali. Jak plynul čas a já se ve shodě se svým rozhodnutím nikam nechystal, kolem se drali na svět kolegové. Jejich maminky u toho strašně křičely, že to jako bolí, tak jsme s mámou byli oba dost vyděšení. 

porod očima dítěte

Máma naprosto nesmyslně dělala všechno proto, aby už začaly kontrakce a já šel ven. Kdežto já jsem zcela rozumně dělal vše proti tomu a s nevoli sledoval, jak se mi pomalu vypouští bazének, což asi značí neodvratný konec mé dovolené. Ale třeba ne. Tady v břiše se ty problémy řeší samy. Tak třeba někdo udělá novou zátku, dopustí vodu a my půjdeme domů, jako by se nic nedělo. Alespoň já pro to dělal, co se dalo. Po ruce byla jen taková ta šňůra, tak jsem se s ní omotal a hlavičku si hezky zaklínil vedle vchodu.

Pak už jsem mohl jen doufat, že mě moje velikost zachrání a prostě neprojdu dveřmi. Ale doktoři byli jiného názoru. Mamince něco píchli a kolem mě se to začalo nebezpečně stahovat. To byl konec mého malého ráje, a jak to skončilo, to vám asi radši ani nebudu popisovat. A byla to zrada. Já se tak snažil, abych neprošel dveřmi a oni mě vytáhli oknem! 

A k tomu oknem, které tam do té doby ani nebylo, fakt pěkná zrada hned na začátek. Taky jsem jim to pěkně vytmavil, ale z nějakého důvodu je moje slovní tiráda nezaskočila, naopak rozveselila. Budu na tom muset zapracovat.

porod očima dítěte

Mámu jsem moc neviděl. Chudák tam tak ležela. Slyšel jsem to strašné ticho, všude bylo světlo a zima. Umyli mě a zabalili a dali tátovi. Teda, říkali o něm, že to je táta, já si pamatoval jen ten jeho hlas. A ten navíc tady venku zněl tak nějak jinak, hlasitěji. Když mě pak mamince za chvíli přinesli, aby mi konečně dala najíst, tak jsem měl radost, že ji vidím, nebo spíš cítím. Koukal jsem se na ni a chtěl jsem ji říct, že tam uvnitř mi bylo líp, že tady je to strašný, že jsme měli z té porodnice utéct a byli bychom pořád spolu.

Ale jak jsem tak pil a tulil se k ní, tak mi bylo docela dobře. Řekl jsem si, že když mám mámu a tátu, tak to třeba nebude tak zlý.

Jo, a tady si přečtěte, jak ty první dny po porodu viděla máma.