K něčemu se přiznám, ač na to nejsem hrdá. Nechávám dítě skákat do kaluží. Tedy, nechávám, no… Máte-li někdo návod, jak to udělat, aby do kaluží mládě neskákalo, prosím moc, sem s ním. Zatím jediný způsob, který mě napadá, je přivázat Toníka do kočárku tak, aby se nemohl vyvléknout a vystoupit nebo ho nést v náručí. Kaluže jsou prostě nejvíc nejlákavější věc, co venku najdete. Mám na zvládání problému tedy několik strategií:
Strategie č. 1: Když je venku mokro, prostě zůstaneme doma. (Čtěte dál a pochopíte).
Strategie č. 2: Obujte dítěti hoíinky. Problém je ale v tom, že holínky nejsou určeny do teplot kolem bodu mrazu. Zatím jsem nevypozorovala, zda je větší šance nastydnutí v holínkách nebo v mokrých botách. Problém holínek ale navíc spočívá v tom, že na rozdíl od kvalitní zimní obuvi, mívají dosti plochou podrážku. Snadno tak i kaluž kategorie 1 promění v kaluž kategorie 4. (Ke klasifikace kaluží podle Barunky viz níže)
Strategie č. 3: Investujte do zateplených holínek. Objednáno mám, teď čekám, až přijdou…
Strategie č. 4: Neoblékejte pod oteplováky punčocháče, nýbrž legíny, aby bylo možné snadno cestou převléknout ponožky. Do kočárku přibalte kromě náhradních ponožek také náhradní boty. Je možné teplou zimní obuv nějak kombinovat s holínkami.
Strategie č. 5: Oblékněte dítěti ponožky s autíčkem a zkuste mu vysvětlit, že teď nesmí do kaluží, protože autíčko se nesmí namočit. No… nevyšlo, co vám budu povídat.
Klasifikace kaluží
Po malé vsuvce tedy přistoupíme k naší anabázi s kalužemi. Vytvořila jsem celkem čtyři kategorie kaluží.
Kaluž I. kategorie: Ty jsou ve své podstatě neškodné. Vypadají jako voda rozlitá po chodníku. Při vydatných deštích se dá celé město považovat za kaluž první kategorie. Takováto louže je velmi mělká, pokud do ní dítě vstoupí v zimní či podzimní obuvi, voda se málokdy dostane nad hranici podrážky. Stále ale příjemně cáká, takže dětská očička se i tak rozzáří.
Kaluž II. kategorie: Taková louže druhé kategorie je už o trochu hlubší, nicméně nad hranici podrážky na dětské botě by se měla dostat jen ve svém nejhlubším bodě. Nebezpečí této kaluže spočívá v několika skutečnostech. Zaprvé, v případě delšího pobytu v louži si voda do botičky cestu najde. Dítě samozřejmě nevstoupilo do louže pro to, aby v ní klidně stálo, chce dupat, cákat a radovat se nad poletujícími kapkami. Při takové činnosti se rozdíly mezi druhou a vyššími kategoriemi stírají. Pokud využije mládě skvosty druhokategorní kaluže častěji než pětkrát, škoda na botičkách už je srovnatelná se vstoupením do rybníka. Záludnost tohoto typu louží navíc spočívá v tom, že se velmi snadno splete se zákeřnějším typem kaluží.
Kaluž III. kategorie: Toto je už hlubší louže. Jako dělící bod bych ráda uvedla výšku dětské podrážky, ale nenechte se mýlit. Hloubka vody nemusí být na všech místech konstantní, takže to, co na okraji vypadá jako jasná dvojka, může uprostřed dosahovat výšky ke kotníkům.
Kaluž IV. kategorie: Určujícím znakem louže tohoto typu je bahno, které se skrývá na jejím dně, a to bez ohledu na hloubku. Při běžném užití kaluže – tedy, rozběhu a skočení dovnitř – hrozí, že mládě uklouzne a nemá mokré pouze botičky, ale všechno včetně čumáčku.
Navržená klasifikace je samozřejmě pouze dobrovolná. Kaluže lze třídit také podle rozlohy, obsahu bahna a jiného smetí, struktury či umístění, ale pro přehlednost od ostatních kategorizačních schémat odhlédněme.
A jde se na procházku
Když vyrazíte ven, pravděpodobně nebude dítě chtít hned nastoupit do kočáru, protože kolem je tolik krásných kaluží. Máte ale před sebou celou procházku a je třeba udržet tedy dětské nožičky suché alespoň chvíli. Tedy, má strategie by byla asi tak následující. Od počátku je třeba mít se na pozoru před kalužemi druhé a vyšší kategorie. Ideální je je blokovat kočárem nebo vlastním tělem nebo od nich dítě pohotově odtrhávat. Samozřejmě je docela dobře možné, že budete do vody a bahna muset vkročit sami, ale to se nedá nic dělat. Ostatně, nohy v suchu a klid jsou vymoženosti bezdětných lidí. Je dobré držet v zorném poli také louže první kategorie, abyste do nich mohli mládě nasměrovat. Pokud má s sebou vozíček či motorku, nechá se někdy přemluvit, že stačí, když tou ukázkovou čtyřkou projede jen vozítko a dítě samotné zůstane na břehu. Užitečné jsou také pasáže bahna, které už vyschlo tak, že je mazlavé, ale neobsahuje vyloženě vodu. Ty mohou delikventa odlákat dál od skutečně nebezpečné vody. Pokud se v blátě rozmázne, inu, máte co prát, ale s dítětem stejně perete obden, takž to vás zase tak netrápí.
Po nějaké době se možná dítě nechá přemluvit, aby nastoupilo do kočárku. Jelikož jste jednou rukou vláčeli dítě ze strany na stranu, druhou tlačili kočár, dávali pozor na auta, která vás mohou ohodit tak, že by to ani kaluž kat. 10 nezvládla, tak na únavu nespoléhejte. Tu stoprocentně pocítíte dříve vy než mládě. Hlavně tu psychickou. Nejlepší je nalákat ho na jídlo. Nebuďte naivní a nedávejte mu hned celý rohlík. Už doma si svačinu rozdělte na menší porce, abyste měli na co lákat. Procházka je ještě dlouhá.
Pokud se dílo nezdařilo a dítě proběhlo nějakou pěknou trojkou, tak máte několik možností. Buď procházku ukončíte a pojedete domů. Nebo ho naložíte do kočáru, pojedete co nejrychleji vyřídit, co potřebujete a pak pojedete domů. Rozhodnutí záleží pravděpodobně hlavně na venkovní teplotě. Když je venku zima a mokro, doporučuji tedy vyřídit vše důležité a pak teprve vypustit výtržníka.
Máte tedy malého homo sapiens v kočárku. Zhruba 10min trvá, než sežvýká rohlík a zjistí, že už v kočárku být nechce. Můžete nabízet další jídlo, ale zásoby jednoho dne dojdou. A navíc vás pak čeká jiná anabáze, až nacpané dítě nebude chtít oběd. Můžete jeho pozornost rozptýlit upozorňováním na věci, které jsou kolem (“Toníku, hele veverka. Hele, Bavorák”), ale také na ty, které kolem nejsou (“Toníku, hele veverka… už utekla; Toníku, hele Bavorák, už je pryč”). Dítě nepozná, že si vymýšlíte, a příště bude třeba pozornější. Můžete také zpívat. Většinou to sice mládě neuklidní, ale trochu to pomůže dát průchod vašemu zoufalství. Doporučuji píseň: “Ach má ubohá, matičko drahá.”
V krámě máte tu výhodu, že dítě má sice mokré boty, ale je v teple a nenastydne. Když máte vyřízené pochůzky, můžete se vydat domů. Cestou domů už můžete v závislosti na vzdálenosti dítě pustit do kaluží. Ze začátku za Billou bych ho nechala skákat pouze do jedniček, ale když je branka v dohledu, tak už ho můžete pustit klidně i do té trojky. Před využitím kaluže čtvrté kategorie doporučuji se zamyslet, kdy jste naposledy prala.
Jestliže je venku dostatek kaluží, dítě pravděpodobně nebude chtít domů. Se stoickým klidem přežijete obligátní vzteklou scénu u domovních dveří, protože po této procházce už vás nemůže nic rozhodit. Když budete mít štěstí, nechá se človíček přemluvit alespoň potom, co doběhnete domů a pustíte na celý barák úvodní znělku Autíček. Pak to jde ráz na ráz, protože jakmile sundáte botičky a zjistíte, jak mokré jsou dětské nožičky, objeví se vám před očima noci plné kašle a čekárna na pohotovosti na Bulovce. Tak z něj tedy sundáte vše mokré, položíte ho k televizi, vrazíte do ruky teplý čaj, obléknete suché a teplé ponožky a zabalíte do deky. A s trochou štěstí si třeba taky budete moct vpít teplý čaj a už po padesáté za poslední rok uvidíte, jak to husté závodní auto prozřelo a pochopilo, kde jsou ty pravé životní hodnoty. A protože máte za sebou těžké dopoledne, tak vám to opět bude připadat dojemné až k slzám. No a pak konečně vymáchat oblečení a boty od bahna a dát sušit, aby… se zítra mohlo zase do kaluží…
Poznámka pro bezdětné
Pro vás mateřstvím zatím nezasažené, kteří teď (jako já před lety) vrtíte hlavou a říkáte si, že se ty matky s těmi dětmi nějak piplají. “Vždyť přeci dítě není z cukru, chvíli v mokrých botách vydrží, nemusí hned nastydnout. A když ano, tak nějaká rýmička nikoho ještě nezabila, ne? Aspoň se otuží!”
Máte v podstatě pravdu. Pravděpodobně v mokrých botách chvíli vydrží. Anebo to odnese jen lehkou rýmičkou. Ale ona i rýmička znamená zrušení návštěv, akcí, riziko horší nemoci (které na kroužku, v MHD nebo ve školce určitě chytne, když bude oslabený), probdělou noc a hlavně stres a nervy, jestli to nebude horší, jestli neskončíte v nemocnici, jestli tu dovolenou zase nebudete muset zrušit. Ono to dítě se na rozdíl od vás bude chechtat a mít dobrou náladu z toho, jak z něj tečou nudle. A bude šťastné jako blecha, že může celý den jako pacient ležet u telky. Ale to vy budete koukat na Pohádky o mašinkách už třetí den v kuse a počítat všechny pochůzky a návštěvy, které jste museli odložit nebo zrušit. Ne, mokré nožičky neodnese ve finále to dítě, ale jen rodič. Mladí rodiče plní ideálů o otužování a otrkávání dítěte totiž časem zjistí, že úzkostlivě nebrání dítě před každou nepohodou kvůli němu, nýbrž kvůli sobě.