Jedním slovem: ,,blbě.” Na druhou stranu studium s dítětem se zvládat dá. Můj přerod ze zoufalé šestinedělky v pilnou studentku se odehrává asi takto:
Studium s dítětem krok č. 1: Začátek
Zhruba měsíc po porodu mi začalo připadat, že po intelektuální stránce jaksi zakrňuji. Vyloženě se mi nechtělo pouštět se do studia. Já bych se totiž vlivem hormonů byla schopná zhroutit z toho, že jsem nedodržela týdenní plán. Tak jsem se rozhodla zlepšit v německém jazyce. Vytáhla jsem učebnici němčiny a občas se něco naučila. Ale nebylo to jednoduché.
Znáte to: Dítě usne, bytem se rozlehne krásné ticho, které můžete zaplnit např. televizí – ta bude pro změnu i slyšet.
(Matkám, které tuto slastnou chvíli ještě nepoznaly se omlouvám, i já jsem jakés-takés ticho během prvního měsíce zažívala víceméně jen tehdy, když jsem za řvoucím Tonikem zavřela dveře, abych se mohla na podlaze v kuchyni v klidu zhroutit. Ale ono to přijde, věřte mi…)
V tuto chvíli si můžete dát nohy nahoru, uvařit si kávu… a já chtěla otevřít učebnici němčiny. Nikdy mě to nestálo tolik přemlouvání jako teď.
Studium s dítětem krok č. 2: Obnovování znalostí
Pak jsem asi po třech měsících Toníčkova života mimo dělohu koukala na fotbal, kde pobíhali jacísi fotbalisté ze Štrasburku. A já se přistihla, že přemýšlím: ,,Safra, jaký náboženský reformátor, že to působil ve Štrasburku. Ty bláho, já to nevim. No, to je průšvih.”
Mateřské hormony mi vysály vědomosti z hlavy, takže jsem běžela na půdu pro státnicové otázky a chystala se zopakovat všechna k mému historickému období relevantní témata. Vždy před zkouškami jsem svůj studijní plán považovala za drakonický. (S čímž asi nesouhlasili všichni mi studijní kolegové, kteří jako normální lidé začínali průměrně o měsíc později…) Ale teď bylo to učení úplně jiná liga.
A tak se stalo, že jsem např. na celé stavovské povstání měla tu hodinu a půl, kdy Tonik spal. Zde se ale vyplatil můj styl učení. Vždy jsem si totiž rychle natloukla dané téma do hlavy a potom jsem ho nahlas vysvětlovala imaginárním lidem v místnosti. Ti mi pak kladli také imaginámi otázky, aby tak suplovali zvídavého zkoušejícího. (Ano, jsem trochu pošuk, ale dotáhla jsem to timto stylem až na doktorát, že…)
Výhoda mateřské dovolené jé, že zvídaví tazatel už nemusí být imaginární. Od toho mám přeci dítě. Vyprávěla jsem mu vždy dané téma, on fascinovaně koukal (jako vždy, když mu něco s dostatečně přehnanou artikulací a mimikou vyprávím) a kladl doplňující otázky.
Celá konverzace vypadala potom zhruba takto:
„No a pak prohlásili Ferdinanda II. za sesazeného a vymýšleli, koho zvolí místo něj.”
“Agú?”
„Ano, já si taky nemyslím, že to od nich bylo tak úplně moudré.”
„Ejbl?”
„No, v první řadě ho asi roku 1617 neměli vůbec zvolit, že jo. Vždyť všichni v Evropě věděli, jak zatočil s nekatolikama ve Štýrsku.”
„Abd?”
„Na tom se právě státoprávní historikové tak úplně neshodují. Jestli měli právo na samostatnou volbu panovnika. Určitě ale mohli hlasovat o královské předloze a mohli ji odmítnout.”
“Agugu?”
“No, to je velký rozdil! Představ si, že přinesu mrkvičku. V prvním případě mi řekneš, že mám tu mrkvičku zase odnést, že ty máš právo svobodné volby jídla a že si zvoliš něco jiného. Třeba Sunar. V druhém případě mi prostě jen řekneš, že mrkvičku nechceš a já musím přinést něco jiného a ty mi to buď schválíš nebo ne. V obou případech je Ferdinand mrkvička.”
,,Ebůůůů.”
“Jsem ráda, že tomu rozumiš, Toníku.”
Když jsem začala rozvíjet metaforu dále a přirovnávat různé Evropské pomazané hlavy k jiným druhům zeleniny, začal se Tonik nudit, nadávat a výklad o stavovském povstání bylo třeba přerušit a přesunout se pod hrazdičku. Pak už jsem si povídala spíš tak nějak pro sebe a v přestávkách rychle chválila jeho pokroky na poli psychomotorického vývoje. Snad nebude mit Toník šrámy na duši.
Studium s dítětem krok č. 3: Začínáme výzkum – jde se na to!
Až někdy minulý týden jsem již měla zopakováno a mohla jsem se pustit přímo do výzkumu. Udělala jsem si pořádek v nafocených archivních materiálech v počítači, pečlivě je roztřídila do složek dle kartonů a do diáře si na úterý, středu a čtvrtek vepsala krasopisně: ,,BÁDAT!”
Úterní plán dopadl asi tak, že Toník prořval celý den, jelikož mu začaly růst zuby. Když jsem ho v devět večer konečně utišila, fakt mě ani nenapadlo civět do starých textů. Středa už dopadla trochu lépe. Ale odpoledne stejně dítě nespalo, a když konečně usnulo, uvařila jsem si kávu, zapnula televizi, kde zrovna dávaly skoky, podívala se na hodinky a zjistila, že za půl hodiny ho budu muset budit. To nemá cenu studovat. Studium na mateřské je náročnější, než jsem čekala…
Večer po uložení dítěte ke spánku a uklizení v kuchyni po večeři jsem si po náročném dvoudni nalila víno a zasedla konečně k počítači. Čtyři texty jsem přesunula do složky s názvem ,,zatím nečitelné pro jazykovou obtížnost” a pátý text jsem prolétla a ejhle ono se to týká nějaké hraběnky z Valdštejna – ženská!
Jelikož mé dizertační téma se týká žen v raném novověku a průměrný počet dokumentů, ve kterých je zmíněna nějaká žena, je jeden ze sta, tak jsem se zaradovala, jaké mám hned na začátek po dlouhé době štěstí. Tento text bude potřeba velmi podrobně pročíst, mohl by být užitečný. Už je deset. To už nemá cenu. To udělám zítra.
Zítra se do toho pustím. Toník přes děn určitě usne. Teď si dopiju víno, pustím si video psů, jak podávají míčky na tenise, a půjdu spát.
Takže asi tak.
Ale neztrácím naději! Než bude Toníkovi osmnáct, tak tu dizertaci napíšu, ne že ne!
(Ano, napsala, nebojte. Jde to.)
