Dítě v zoo Praha
Lidi, víte, co to je zoo? Já už jo. Je to takové místo, kde se rodiče chovají fakt divně. Máma o tom mluvila asi měsíc v kuse, jak půjdeme do zoo. Tak jsem byl zvědavý. Konečně přišel ten den. Naši naplnili kočár k prasknutí a vyrazili jsme. Jelo se metrem a autobusem a to já rád, koukal jsem a péroval v kočáře. Nejlepší bylo to svítící modré tlačítko, ale za celou cestu se mi ho přes veškerou snahu nepodařilo zmáčknout.
Už jsme byli vevnitř.
“Toníku, uvidíš pandu,” začala maminka. Dojeli jsme k takové jámě plné křoví a stromů. Naši tam civěli, tak jsem tam civěl taky, ale nic zvláštního jsem tam neviděl. To naše zahrada je zajímavější, tam se prochází aspoň kocour a sem tam nějaká cizí kočka nebo naše Betynka.
“Tak panda je asi zalezlá… ale je zima, dám Toníkovi bundu,” řekla maminka.
“Tak dojedem aspoň k medvědovi, oblíkneš ho tam, ať z toho taky něco má,” mínil tatínek.
Pojal jsem podezření, že “něco z toho mají” spíš rodiče než já, ale nechal jsem si to pro sebe. Pak jsme přišli k takové velké televizi a v ní plavali dva lední medvědi. Táta s mámou poskakovali, jak je to super, že je ten medvěd hned u skla a dokonce se odráží tlapou. Já to moc nechápal. V naší telce doma jsem samozřejmě už ledního medvěda viděl, ale s tím byla větší sranda. Třeba skákal z ledu do vody nebo si hrál s tuleněm. (Občas mi ta hra přišla docela na krev, ale máma mě vždycky ujistila, že ten tuleň ještě vstane, že si jen tak hrajou…) Tak mě teda máma oblékla a jeli jsme k vydrám. Za sklem ležela vydra a žrala kuře. Fakt vzrůšo. Kuře umím jíst taky… tak jsem si vzpomněl, že mám hlad.
Naši zastavili kočár u lavičky a že mě nakrmí. Střídali se u toho a ten kdo nekrmil, hledal štěňata psa pralesního. To jsem si už byl svým podezřením zcela jistý. O mě tady vůbec nejde. Naši hledají nějaká štěňata. Když jsem dojedl, chvíli jsem byl hodný. Péroval jsem v kočáře a hrál jsem s našima takovou hru.
Rodič: “Hele, Toníku, emu!”
Toník: (buchy, buchy s chrastítkem do kočáru – emu – nezájem)
Rodič: “Hele, Toníku, klokan!”
Toník: (klokan nezájem – zato držák na nápoje na kočáru – extrémní zájem)
Když jsme došli k vlkům, tak mě ta hra ale přestala bavit. Začal jsem se vztekat. Máma si naštěstí vzpomněla na naši oblíbenou hru, kdy já na šroub od držáku na nápoje věším všechno, co se tam dá pověsit. Bohužel, mi nevzala má oblíbená maxicéčka, ale jen takové chrastítko na gumovém kruhu a to se tam věšelo blbě. Pořád to padalo a naši byli rozptýlení pohledem na ta cizí zvířata a sbírání spadlých hraček se dle mého názoru věnovali dost laxně. Tak mi to vydrželo jen chvíli a vztekal jsem se.
Když jsme došli do dolní části zoo, pochopil jsem, že musím vytáhnout co nejtěžší kalibr. Začal jsem tedy řvát. Máma narychlo vytáhla láhev s mlékem a že mě nakrmí. Tak to jsem si tedy nechal líbit. Ale…
“Hele, ten tygr tam pózuje!” řekla máma.
“Tak ho nakrmíme tam, ne?” na to táta.
A flašku mi sebrali. To mě ale nakrklo. Fakt hodně. Tak jsem řval, co to šlo. Máma usoudila, že tam takhle přijet nemůžeme, nebo toho tygra vyplaším svým řevem a ti turisti, co si ho fotí a natáčí, nás umlátí popruhy od fotoaparátů. Tak mě táta krmil za jízdy a máma řídila kočár směrem k tygřímu výběhu. Tam jsme zastavili, táta fotil, máma krmila. Pak jsem musel s flaškou v puse pózovat s tygrem, to bylo ponižující. Malé zadostiučinění mi přinesl tygr, který to zabalil a slezl z kmenu dřív, než táta stihl zmáčknout spoušť. Po mlíčku jsem byl unavený, ospalý a protivný. Bylo toho na mě moc. Ale máma mě položila, dala mi dudlík, tak jsem se omezil na občasné pobrekávání.
“Tak se asi podíváme na ty velemloky a půjdem, ne?” komentoval situaci odevzdaně táta. Tak jsme se trápili ještě nějakou chvíli, než jsme jeli na autobus. Když jsme dojeli domů, naši mě rychle nakrmili, vykoupali a já padl jako podťatý strom. Máma mě tahala ráno z postýlky v osm, spal bych klidně dál.
Za mě teda nevím, co naši na té zoo mají. Prý jsem na to ještě malý, tak třeba za rok, ale že bych se na to těšil, to nemůžu říct!