Miminko v Alpách, myslíte, že to nejde? Tak to se pletete! Zimní dovolená s dětmi dostane nové grády.
Naši jezdí každý rok lyžovat do Val Gardeny v Jižním Tyrolsku. Táta tam závodí v obřím slalomu. Před dvěma lety se máma zasnila, jak to bude hezké, až kromě ní bude skákat tatínkovi v cíli do náručí nějaký harantík. A tak se začalo vážně uvažovat o tom, že by si nějakého pořídili. Tedy mě. Od první chvíle byla maminka rozhodnutá, že pokud to jen trochu půjde, tak hned tento rok pojedu do Gardeny s nimi. Nikdo ji naštěstí moc neodrazoval. Asi všichni věděli, že by to bylo zbytečné. Ale přeci jen byli naši trochu nervózní.
Jak zvládnu cestu? Jak budu reagovat na cizí lidi v apartmánu? Jak budu snášet sluníčko? Co až se mi naruší režim? Ale to ještě netušili, jaký já jsem kabrňák, že…
Miminko v Alpách: jak to viděl Toníček
Cesta tam byla docela perná. Na Rozvadově si táta s mámou dali zmrzku, mě nakrmili Sunárkem, chvíli jsem se tam na dece plazil vedle klouzačky pro větší děti a toužebně na ni koukal. Jen usnout mi pak v autě nešlo. U Mnichova jsem měl docela krizi. Zasekli jsme se v obligátní tamní koloně, máma pořád vykládala něco o nějakých památkách, které tam jsou, táta vyjmenovával auta, která odtamtud jsou, ale mě to fakt nezajímalo. Měl jsem hlad, auto nejelo, ale popojíždělo. Ale pak to nějak máma s tím jídlem vyřešila, setmělo se a já usnul. Když jsme dorazili, všichni se na mě museli podívat. Máma byla celá ustaraná, jak po tom vzrušení navíc v cizí postýlce usnu, ale já byl polomrtvý a spal jsem hezky do nočního krmení a pak do rána. Takže pohoda.
No a další dny plynuly hezky, jako by se nechumelilo. Táta nebo máma šli ráno lyžovat, druhý rodič se mnou jezdil na procházky po Alpách, pak se vystřídali, dostal jsem oběd a jeli jsme zase na prochajdu. V horách se krásně spinká. Před sluníčkem mě naši chránili, co to šlo. Stále mi mazali xichtík (což mě docela bavilo), zakrývali boudičku, ale stejně jsem chytil takovou zdravou růžovou barvu. Teď, když na mě tady u nás svitlo sluníčko, řeknu vám, už mi vůbec nevadí. Občas jsme byli venku déle, to jsem se vzbudil, tak mi maminka stáhla boudičku a zvedla matraci, abych viděl, dostal jsem třeba jablíčko a koukal jsem kolem.
Lidi na apartmánu byli hrozně srandovní, měli dobré nápady na hraní a mluvili na mě. Stále si mě někdo všímal, tak jsem byl večer tak plný zážitků, že jsem padnul a usnul a spal skoro až do rána.
Nejlepší byla sobota. Táta jel ten slavný závod. Máma musela dojít s kočárkem až do cílového prostoru. Prý to bylo tak nějak na hranici možností, co se dá s kočárem ujít. Dolů to bylo serpentinami po silnici sice jen dvacet minut, ale dost prudké. Ještě, že má máma ten postroj, aby jí kočár s/z kopce neujel i se mnou. Došli jsme dolů do St. Christiny, to už z maminky tekl pot (chtěla být pro tatínka krásná, tak si inteligentně na tuhle cestu dala make-up… ach ty ženský!). Tak jsme si dali pauzu a vydali se do kopce. Náš cíl byl samozřejmě až na nejvyšším bodě vesnice, že. (Pokud to tam někdo zná, tak jsme šli víceméně od stanice Monte Pany na dolní stanici Col Raiseru. Jo, a kočár váží i se mnou asi 22kg). Cestou jsem stále spokojeně chrněl, chodníky totiž nejsou zdaleka tak rovné, aby to příjemně nedrncalo a maminka se vlekla takovým hezkým šnečím tempem. Zkrátka, dobře se mi spinkalo. Až mě najednou vzbudily nějaké neznámé hlasy. Tak jsem se probudil. Byli jsme u stanice lanovky, máma se snažila dostat na záchod, a protože s kočárem to šlo úzkými dveřmi blbě, tak ji pomáhali nějací pánové v kombinézách. Docela sranda. No a pak už jsme byli tam. Hrála tam hudba, zpívalo se, byla tam spousta lidí. Tolik lidí pohromadě jsem ještě nikdy neviděl. Že bych se z toho jako mohl potrhat smíchy, to ne, ale koukal jsem, zajímalo mě to. Maminka mi stáhla boudičku, abych něco viděl. Lidi chodili kolem a mávali na mě.
Máma pořád slibovala toho tátu a táta nikde. Že prý má číslo 623. Tak jsme čekali. Pak začala máma radostně poskakovat – že už dojel. Teda, že by to byl nějaký extra odvaz to ne. Táta dojel, vzal si mě do náručí, vyfotil jsem se s ním v cíli a už mě to tam přestávalo bavit. Tak mě máma vzala, sjeli jsme ten kopec až dolů a tam jsme si hráli chvíli na parkovišti v klidu. Musím říct, že na to, jaký jsem normálně machr, tak tenhle zážitek mě trochu rozhodil a odpoledne jsem vůbec nemohl usnout. Naši se těšili, jak si zajdou na romantickou procházku s kočárkem a já budu chrnět. Oni že si dají Veneziano pod sjezdovkou. Což o to, já bych jim to rád dopřál. Ale v hlavě se mi furt honily obrázky z toho dopoledne a ne a ne zabrat. Večer to naštěstí už bylo fajn.
U nás byl klid. Všichni seděli a krafali ve vedlejším apartmánu. Rodičové měli s sebou chůvičku, takže stačilo zaplakat, někdo přišel, nakrmil mě a já spinkal dál. Prostě pohoda. Cesta zpátky už byla lepší. Máma vzala prozíravě do auta uspávacího pejska. Taky jsme vyráželi později, tak se dřív setmělo. A asi už jsem taky věděl, co mě čeká. V Mekáči v Garmischi mi dali mlíčko a já usnul, že jsem se probudil až doma. Rodičové padli vyčerpáním, tak jsem po jídle taky spal. Bylo to náročné. Ale jel bych rovnou znova.
Dovolená má totiž mnoho výhod:
- rodičové nejsou nervózní, nic nemusí dělat, jsou veselí a když nespím, tak si se mnou hrají
- užil jsem si tátu – čtyřikrát celý půl den, to bylo něco!
- když tam máma půl dne nebyla, tak jsem zjistil, že mi vlastně taky docela chybí a vítal jsem jí stejně nadšeně jako tátu, když pak přišla
- když nemůžu usnout doma, všichni jsou z toho špatní, hroutí se a jsou děsně nervózní. Když jsem nemohl usnout na dovolené, tak mě prostě třeba vzali na klín a nechali nespat, to bylo taky fajn.
- bylo tam spoustu lidí a já byl středem pozornosti. To jsem doma taky, ale naši jsou jen dva a už se okoukali.
- na tom vzduchu v horách se tak krásně spí!
Další dovča bude v červnu. To už budu mnohem starší, tak jsem na to zvědavý. Ale asi by mě naši mohli brát častěji, já jsem totiž přímo společenský a cestovatelský typ!