První příkrmy, copak si o nich myslel náš Toníček?
Moje paní doktorka je fajn paní. Má dobré rady jako:
“Dejte mu tolik, kolik sní, když má hlad.”
“Krmte ho, když má hlad.”
“To nevadí, že na bříšku je jak tuleň na suchu. Je na svůj věk dlouhý, to časem dožene…”
Ale tentokrát řekla mamince něco, čemu jsem tehdy ještě nerozuměl, a teď vím, že to nebyla dobrá rada. Máme začít s příkrmy.
Máma dostala přednášku a letáčky. Pak si s pilností a německou pečlivostí sobě vlastní všechno nastudovala (čím začít, jak začít, čím krmit, skleničky vs doma vařené atd.), sestavila přesný rozvrh, co a kolik lžiček mám kdy sníst (máma si vůbec ráda dělá rozvrh a když nevyjde, tak ho předělává. Občas si říkám, že jí to baví…)
Kdovíproč byla hrozně nadšená, že konečně bude něco zajímavého. Že mi bude moct připravovat různá jídla a tak. Já osobně nechápu, co je na Sunaru špatného, ale dospělí mají různé zvrhlé nápady. Maminka nakoupila po pečlivém studiu:
- lžičky
- mističku
- nějaké skleničky od zeleniny, která jinak obsahuje moc dusičnanů
- kilo mrkve, která prý dusičnany moc neobsahuje (pak ji měli k obědu, ale oni na slanině a osolenou s kuřátkem na kari, to je podvádění!)
- láhev na kaši
- láhev na vodu.
Celý týden o tom mluvila a ve volné chvíli mi dávala na hraní mističku a lžičku. Z nějakého důvodu, ale začala vyšilovat, když jsem si ve shodě s návodem lžíci strčil do pusy. Prý, že si ji strčím do krku, a sebrala mi to.
Pak přišel ten velký den. Celého mě obalila plínou, dala si zástěru, dala mi bryndák a šla mixovat mrkvičku. Táta dokonce vstal od počítače a přišel s foťákem, aby celou tu slávu pečlivě zdokumentoval. Jsem přesvědčen, že výsledné video se stane rodinným zlatem. Rád bych ho zaslal výrobcům mrkve, ale nevím, kdo tu mrkev vyrábí.
Chvíli jsem se smál, pak mi máma strčila do pusy něco ošklivého oranžového, tak jsem se přestal smát. Vůbec mi to nechutnalo. Vyplivl jsem to a myslel jsem, že tím to končí. Ale ona se nevzdala.
Dala mi další sousto. Tvářil jsem se nešťastně jako nikdy. Říkal jsem si, jestli nemám pro jistotu začít řvát, ale táta se mi za foťákem smál a měl jsem podezření, že když začnu řvát, tak se bude smát ještě víc. Máma mi furt dávala kousky té oranžové šlichty zpátky do pusy. Pak se mi jedna dostala do krku a já to málem spolknul! Chtěl jsem to vykašlat a při té příležitosti jsem vyhodil celý obsah žaludku, až metr za stůl.
Chtěl jsem trefit tátu, aby ho ten smích přešel, ale minul jsem. Tím celá akce skončila. Oranžovo bílá šlichta smíchaná se Sunarem z dopoledne byla na bryndáku, na mě, na stole i na zemi. Táta přestal natáčet a šel to vytřít. Máma mi utřela pusu a že to jako pro dnešek stačí.
Pak řekla něco, co mě zarazilo: “Když se tváříš takhle na mrkvičku, co budeš říkat na brokolici?” Z toho jsem usoudil, že je na světě ještě něco hnusnějšího než mrkev, ačkoliv tady jsem to asi špatně pochopil, protože to považuji za málo pravděpodobně.
Táta tu mojí šlichtu ochutnal a prohlásil, že se nediví, že on by to nežral. Máma ho zpražila ošklivým pohledem, jako že by to přede mnou říkat neměl. Ale já vím své, táta je kabrňák, říká pravdu. Pak máma vzala tu mističku a že nechápe, co s tátou máme, že to je jen mrkev rozmixovaná s kapkou oliváče, a že to je dobré. A přede mnou to snědla!
Když jsem viděl, jak moje maminka, ta čistá andělská bytost konzumuje něco tak nechutného jako je mixovaná mrkev, udělalo se mi zle a poblil jsem se znova. To už jsem neměl na sobě bryndák, takže mě museli převléknout.
Tak to by byla moje první lžička příkrmu. Prý se to naučím, prý si zvyknu. Jako nepopírám, že od narození jsem si na tomto světě zvyknul už na ledacos ošklivého, ale v tomto případě tomu moc nevěřím. Zítra prý znova. Už se nemůžu dočkat. A hlavně mi vrtá hlavou, co je to ta brokolice. To slovo ve mě vyvolává panickou hrůzu, jestli to má být horší než mrkev…