Když miminko nespí v noci, možná na to všechno má prostě jen jiný názor.
Jsem hodné miminko. Vážně. Spím rád a hodně, usínám jen s trochou pláče, prostě andílek. Dřív to tak nebylo. Ale kdo by byl svatoušek, když ho bolí břicho nebo když má hlad, že? Ovšem i tehdy jsem chápal jednu věc. Noc je čas, kdy se spí. Pochopil jsem to už v porodnici a máma za to byla moc ráda. Jsou ale dny, kdy to s tím spaním prostě moc nejde. Občas mi taky maminka potutelně sdělí, že druhý den musí brzy vstávat. Jsem moc pyšný na to, jak mi věří a že mi svěří ten důležitý úkol zajistit, aby nezaspala. Občas jsem se teda trochu bál, že to nevydržím a usnu, ale moje fyziologické pochody mi většinou dost pomohly. Na ukázku, jak šikovný noční hlídač jsem, přikládám dva zápisy ze svého deníčku:
24.11.
Máma mi sdělila, že jdeme “na kyčle” a musíme vstávat. Pochopil jsem tedy, že se po mě chce, abych hlídal budík. Tak jsem se dost snažil a celý večer jsem zvládl neusnout. Navíc jsem u toho objevil super věc. Ta postýlka, ve které spinká máma a táta (a kde mě poslední dva dny máma dost nestrategicky uspávala) je mnohem měkčí, větší a spinkaj tu táta s mámou. Tak jsem se rozhodl, že budu spát tam, proč bych taky měl spát sám, když oni tam jsou dva – a dokonce kocour tam může být s nima! Vždycky, když mě máma přesunula do té mojí postýlky, tak jsem ji to hlasitě neodsouhlasil. Máma se nějak moc snažila, abych usnul, což jsem moc nechápal vzhledem k situaci, ale souboj nervů nakonec vyhrála. Asi v půl druhé a po pátém přesunu do vlastní postýlky jsem vytuhnul. Pak jsem v půl třetí dostal hlad. Máma mlela něco o tom, že to je nad plán a že se budit nemám, ale já vím, kdy mám hlad, že. Pak jsem teda usnul, ale za hodinu mě vzbudil divný zvuk. To se totiž kocour rozhodl vyblít celou večeři a to ještě na třech různých místech v bytě. Nevím proč, asi chtěl taky přidat svou trochou do mlýna. Každopádně má můj obdiv – mám se od něj ještě co učit, to bych zatím nezvládl. Pak jsem dostal hlad v pět. Nevím, proč máma nebyla spokojená, aspoň nezaspíme. Tak jsme v sedm vstávali. K doktorovi jsme stejně přišli pozdě (naštěstí to bylo úplně jedno), protože jsem si vzal k srdci máminu prosbu, abych se posral ještě doma, že tam mi budou sundávat plínu, tak ať není ostuda. Tak jsem se snažil, až jsem posral všechno oblečení i lehátko. Mám vážné obavy o osud pana Zajíce na hrazdičce nad lehátkem. Ale prý se to dá prát ten povlak na lehátko (ještě aby ne, když je to pro děti…), tak snad bude pan Zajíc v pohodě a budeme si večer spolu zase povídat.
23.1.
21:00 Dojídám večeři a máma mi sděluje, že zítra jdeme k doktorovi. Ok, chápu, mám hlídat, abychom nezaspali. Dmu se pýchou nad tou důvěrou a beru si to k srdci.
0:00 Máma jde spát. Když jde spát takhle pozdě, tak se nemá pak čemu divit.
1:00 Mám hlad. Mám strašnej hlad! To je příšernej hlad! Máma nese flašku. Ok, zas tak strašnej hlad to nebyl. Vypil jsem 100ml, mám dobrou náladu, směju se na celý kolo a víc nevypiju. Máma mě prosí, že prej budu mít hlad zase za chvíli. Ale to je přece dobře, aspoň nezaspíme toho doktora, když mě za chvíli zase vzbudí hlad. Ta máma není vůbec chápavá, směju se tomu, moc mě to baví, ale až jsem z toho usnul…
1:30 Bolí bříško, bolí, bolí. Au, au. Máma mě chová a dává mi nožičky nahoru. Ano, už to tolik nebolí. Už to vůbec nebolí. Mám chuť se smát a povídat si, nechce se mi spát. Už jsem celej vzbuzenej. Budeme si hrát mami? Tak prej ne, prej mám jít spát.
3:00 Mám hlad. Mám strašnej hlad. Já vím, že to ještě nejsou tři hodiny, když já se minule najedl nějak málo. Mami, já mám hlad! Tentokrát jsem to už nepokoušel a vypil rovnou celou flašku. A úplně jsem u toho usnul.
4:00 Bolí bříško, bolí, bolí. To bude asi tím, že jsem jedl dřív než za ty tři hodiny. Když já měl ale hlad a máma byla zoufalá. Máma dává kapičky, masíruje bříško. Oukej, už to nebolí, tak já půjdu spát.
4:30 Sakra, já jsem málem usnul! Vždyť my nesmíme zaspat. Máma vypadá, že usne. Honem, začnu křičet. Už je vzhůru. Zase se tváří tak nějak zoufale. Doufám, že nezačne brečet. Vždycky, když totiž máma začne brečet, musím brečet taky, ze solidarity, aby jí to nebylo blbý. Říká, že už se jí nedaří usnout. Že, když miminko nespí v noci, nejde pak usnout ani ráno. Tak já nechápu, kde je problém. Já nechci spát, ona nemůže spát, tak to dáme dohromady a budeme si hrát, ne?
5:00 Máma si mě bere k sobě do postýlky a přitulí. Hm, to je ale těžký kalibr. Tak já teda usnu, ale jestli zaspíme, mami, můžeš si za to sama.
6:00 Mám hlad. Mám docela velký hlad. Máma mi vrazila dudlík a přitulila mě. Tak já teda ten hlad zaspím. Ale snad teda ten budík, co má zvonit za půl hodiny uslyšíme!