…teď to víte, tak můžete bojovat dál.
Občas se setkávám s tvrzením, že matka s malými dětmi nemůže prorazit do světa. Případně s otázkami, jak se to mě mohlo podařit? Ne, nejsem zase tak výjimečná. Úspěch s dětmi se skládá z mnoha a mnoha dílků. Ale jedno puzzlátko vám ukážu teď:
Na okolnosti si můžete stěžovat. Nebo s nimi můžete bojovat. Nebo je můžete přijmout a bojovat jinde, jinak, s něčím jiným.
Nikdo vás to nenaučí lépe než děti.
S nimi musíte hledat jiná řešení. Myslet jinak než ostatní.
Toník zakašlal a mě naskočila husí kůže. Mám spoustu zakázek, velké plány. Do školky půjde, bylo to jen jedno zakašlání. Tak to nebylo jen jedno zakašlání, s tímhle do školky nepůjde, máme jet za týden na dovolenou. Už kašle i Zlata. Takže zase budu týden pytlíkovat děti a práci a snažit se o nemožné…
Chvíle zhroucení, chvíle litování sama sebe.
A pak uvědomění, že proto vlastně tak miluji být matka na volné noze. Já si děti můžu nechat doma. Nemusím letět k doktorce, aby mi napsala OČR na konkrétní časový úsek. Nemusím uvažovat, jak moc je to vážné. Prostě si je v pondělí nechám doma a uvidím, jak se to vyvrbí. Třeba bude už ve středu líp. A když jsem si toto uvědomila, zjistila jsem, že zdaleka nejsem oběť. Přestala jsem se litovat a začala jsem jednat.
Přehodnotila seznam zakázek a rozdělila je na ty, které spěchají a na ty, které nespěchají.
Na seznam pro tento týden připsala úkoly, na které se nemusím tolik soustředit.
A dny si rozplánovala úplně jinak.
Vstát ráno v šest. Vypít si kávu u knihy, abych nastartovala den na kladné a akční vlně. Chytla ten flow, jak někteří říkají. I když já stále nepochopila, co to to flow vlastně je. Pak chvíli práce. Když se děti vzbudí, postarat se o ně a domluvit se s nimi.
Staršímu Toníkovi povolím hodinu počítače pod podmínkou, že pak zabaví sestru a já budu moct pracovat. Hodinku si hraju s dcerou, tvoříme něco výtvarného, u toho v uchu jedno bezdrátové sluchátko a v něm kniha o copywritingu. A pak práce, co mi děti dovolí…
Mohla bych na to jít jinak, mohla bych se litovat a sama sobě ukazovat, jaká jsem chudinka. Snažit se každou minutu pracovat a pak nadávat, že mě nenechají. Nechat po sobě Zlatu lézt, psát s ní na klíně a plácat ručičky, co mi šmatlají po klávesnici. Znám to, taky tak někdy své dny trávím. Ne vždycky jsem tak moudrá. Někdy zavládne panika a nedovedu myslet racionálně. Hlavně v určité fázi cyklu. Přijmout okolnosti není snadné.
Pro jednou jsem se ale uklidnila a přijala, že celé dopoledne na práci je nereálné. Že všechny zakázky nestihnu. A že si vlastně můžu i ten den s dětmi užít. Že budu pracovat večer do noci, že tento týden toho naspím ještě méně než obvykle. Že si toho nemůžu moc plánovat, a hlavně dělat to, k čemu zrovna bude příležitost a co mi půjde v tu chvíli nejlépe – protože s dětmi nemám čas na zapouštění kreativní kotvy a odsouvání kreativních bloků.
Myslím, že právě tady tkví klíč k úspěchu nejen při práci s dětmi. Platí to i o studiu s dítětem, studiu na mateřské. Když jsem dělala doktorát, měla jsem jen jedno dítě. Zato dítě, které v jednom období spalo maximálně 15 minut denně a to po půl hodině uspávání. Mohla jsem v těch 15 minutách všechno vzdát. Ale já se vyplížila jako kočka z jeho pokoje, zasedla k počítači a pracovala. Přijala jsem způsob práce, kterému Stáňa Stiborová říká „teorie kapajícího kohoutku.“ Můžete totiž udělat málo a vytrvat, nebo nemusíte dělat nic a říct si, že to nemá cenu. Také to je cesta a nikomu nevyčítám, že se tou cestou vydá. Uspět jako matka na mateřské není jednoduché.
Je to jako hubnutí. Přijmout realitu mi teprve pomohlo zhubnout. Několik let jsem bojovala s pocitem křivdy. Vždyť já žeru akorát saláty a cvičím. Já si tak hlídám, co jím. Kolem jsou lidi, co na to pečou, jdou klidně do jídelny a tam si dají oběd – jako oběd, ne salát! A koupí si Marsku k svačině. Protože někdo si to přece kupovat musí, jinak by toho nebyly plné supermarkety). A přitom všichni kolem nejsou obézní. Já se jen na chvíli přestanu hlídat a už mám nadváhu. To je ale nefér! Jim jde hubnout a jíst a mě ne!
Kromě toho, že ono to s tím „žeru jenom saláty“ nebylo tak snadné, tak mě ten pocit, jak je to nefér hrozně blokoval. Jednoho dne jsem si řekla, „koho to zajímá?“ Mám třeba jinak nastavený metabolismus, no a co. Chci mít nohy jako barbína? Nebo aspoň jako realistická barbína? Tak pro to musím něco udělat, ať to je nebo není nefér. Hned to šlo snadněji.
Takže jak na to? Přijmout, jak to je. Přijmout, že s dětmi máme méně času. Že máme jiný metabolismus. Že zrovna naše dítě je malý nespící démon. Že zrovna nemáme štěstí na klienty. Že náš šéf je idiot. Přijmout to, co nemůžeme změnit. Ale tady neskončit. Neskončit s pocitem odevzdání, ale bojovat dál. Na těch frontách, kde můžeme něčeho dosáhnout. A malá rada na závěr, nezapomeňte se politovat. Když je třeba bojovat, nadechněte se a vydechněte, třeba desetkrát, a pak se pusťte do práce. A večer, když je klid, si sedněte s hrnkem čaje a třeba si i poplačte nad svým osudem. Politujte se, postěžujte si nejlepší kamarádce. Nebuďte pořád silná a neporazitelná bytost. Buďte silná, když to je potřeba. Když je třeba bojovat dál, ale hlavně realitu přijmout. To je totiž na životě to nejtěžší.