Každý, kdo někdy absolvoval vysokohorský výstup, vrcholově sportoval nebo fáral v dole, si nepotřebuje pořizovat dítě, aby věděl, že když si myslíte, že už nemůžete, můžete ještě dvakrát tolik.
Myslíme si, že naše tělo nám říká: ,,Když nezvolníš, umřeš vyčerpáním.” Ale ne. Ono říká: ,,Máme ještě nějaké zásoby energie, ale když je vyčerpáme, tak padneme na zemi, nebudeme si moct ulovit jídlo ani utéct, když nás něco přijde sežrat.”
Naše instinkty ovládané tělo totiž neví nic o nákupupotravin přes internet, bezpečnostním zámku na dveřích nebo o policii, která alespoň někdy pomáháa chrání občany před predátory. Chce si zásoby energie uchovat a proto hlásí vyčerpání s předstihem.
Možná to z mých postů vypadá, že propaguji rodičovskou dovolenou jako oázu klidu, ale vnímavý čtenář ví, že to tak není. Jsem prostě na mateřské jenom moc šťastná, ale dřina to je. Něco jako když máte dost náročnou práci, ale jelikož vás baví, zvládnete toho víc, než jinde, kde budete dělat poloviční směny. Pravdou je, že nejčastěji jsem tento pocit absolutního vyčerpání zažila v souvislosti s Toníkem.
Těhotenství
Během těhotenství jsem měla mnohokrát pocit, že už nemůžu. Každé ráno jsem do práce vstávala s úpornou bolestí hlavy a žaludkem v krku a říkala si, že už to je dnes naposled. Že ještě dnes a potom si nechám napsat rizikové těhotenství a zůstanu doma. Ale zvládla jsem pracovat poctivě do prázdnin. Na druhou stranu, až když jsem nechodila do práce, přestalo mi být nonstop na zvracení.
(Dnes vím, že jsem mezi ty infekce na základní škole vůbec neměla chodit, ale to je jiná.) Během úklidu po rekonstrukci jsem se zase několikrát přetáhla a šla spát s třesavkou v nohách, protože jsem už už chtěla ten byt mít hotový. A taky jsem toho slyšela a četla dost o tom, jak strašný život mě po narození dítěte čeká, že jsem byla vyděšená a prostě někdy nechtěla být dál těhotná. A ono už to nešlo vzít zpátky. Ale tehdy stačilo docela málo. Stačilo sebou praštit na postel, vybrečet se a počkat, až nevolnost přejde a energie se vrátí. To se po porodu změnilo.
S dítětem
,,Moniko, jsem nějaká nachlazená. Musím si vzít volno. Snad to tu nějak zvládneš,” posmrkává miminka v televizní reklamě. Střih se přenese na holčičku v princeznovských šatečkách, která nechápavě upustí kouzelnickou hůlku a reklamní slogan hlásá: ,,Maminky si nemůžou vzít volno, ale můžou si vzít (nějaký ten lék).”
Když jsem po návratu z práce u televize smrkala a kašlala a tohle na mě vyskočilo, řekla jsem si: ,,Jaký volno? Na co by si tak matky chtěly brát volno, vždyť jsou doma?”
Když jsem nedávno po prokašlané noci s bolesti v krku a plným nosem vstávala k Toníkovi a vlekla se mu dělat snídani, už jsem nic nenamítala. A pochopila. Tehdy jsem si taky ráno říkala, že to prostě nezvládnu, že se o Toníka v tomhle stavu nepostarám. Ale pak mi došlo, že musím, nikdo to za mě neudělá. Manžel by pomohl, kdybych měla horečku a černo před očima, dokud to ale tak není, tak někdo taky musí v rodině vydělávat peníze. Takže ne, maminky si nemůžou vzít volno. Protože za ně nikdo nezaskočí a nechat práci ležet by sice šlo, ale co by na to ta práce nebo paní ze sociálky řekla, to nechcete vědět.
Když byl Toníček malinké miminko, plakal bez zdánlivé příčiny třeba několik hodin. A když takto spustil poprvé, co jsem s ním od příchodu z porodnice zůstala sama doma, tak byly mé myšlenkové pochody zhruba následující.
- Furt brečí! Já to nezvládnu! Musím pryč, uteču…
- Není kam utéct, nemůžu před tím utéct. Mám dítě a před tím se neschovám.
- Už nikdy se před tím neschovám…
- Ale nikdo jiný tu není, nikdo to za mě nevyřeší.
- (A pak nastane zlom. Fakt, že nikdo jiný to neudělá za vás, může někoho srazit ještě hlouběji, ale mě osobně to prostě přimělo si uvědomit, že to musím zvládnout. Takže se musím uklidnit a začít jednat.
- Nemusím v tom být sama. To, že to musím zvládnout sama, neznamená, že jsem sama samotinká na světě – vzít do ruky telefon, vyplakat se manželovi nebo mamince (On furt brečí! Béééé!).
- Ani to neznamená, že to musím zvládnout hned – na pět minut zavřu za brečícím dítětem dveře, vydýchám se a uklidním.
- A hned je situace jasnější. Dítě ještě chvíli brečí, pak přestane a já zjistím, že neplakalo ,,celý den,” jak jsem ještě před chvíli v slzách tvrdila manželovi do telefonu, ale jen hodinu a mě to připadalo jako věčnost. Pak se můžu poplácat po rameni, jak jsem to ustála, nebo se zastydět, jak jsem se nechala rozhodit.
Každopádně je ale krize zažehnána. Je to, jak to je, a bojujeme dál.
Takových situací, kdy jsem měla pocit, že už to nezvládnu…
- popáté za noc nevstanu
- ráno po probdělé noci se o něj nezvládnu postarat
- dítě ani na chvíli neusnulo, je nevyspalé protivné, je večer a já už nemůžu
- už dvě hodiny uspávám a on furt pláče, už chci aby spal
- jsou tři hodiny v noci a on si chce hrát a nechce usnout, pomoc!
- je mi zle, všechno mě bolí a on potřebuje přebalit…
Vypínání
Navíc jsem zjistila, že tělo má zázračnou vlastnost: vědět, kdy může vypnout. Večer si při ukládání nemocného či nevrlého dítěte ještě zpívám, a když se z pokojíku ozývá jen ticho a klid, rozklepu se vyčerpáním. Když jsem poprvé jela na dovolenou, mela jsem za sebou několik proplakaných dní a noční vstávání po hodině. Docela dobře jsem ale doma fungovala. Už v autě po cestě na hory mi bylo zle a druhý den jsem málem kolabovala vyčerpáním a dovolenou si neužívala. Tělo prostě vědělo, že Toníček je v bezpečí v péči někoho jiného, a dalo si oraz.