Když dítě onemocní, většinou rodič prochází určitým posunem priorit. Jak se situace zhoršuje, postupně se mění to, co považujeme za důležité. V tomto procesu totiž racionální člověk v nás přebírá kontrolu nad vnitřním dítětem, které má své vlastní potřeby a rozmary.
16:20, Zlata je nějaká ukňouraná.
Stěžuje si na zimu v tělocvičně, tulí se.
Asi budeme muset odejít ze cvičení dřív. A mně běží hlavou:
“Jee, co si pomyslí, byla to první hodina…”
Ale odcházíme.
Cestou ještě přemýšlím, jak to udělat. Doma čeká chůva s Toníkem. Chtěla jsem cvičit, tak to asi vynechám. Co kdybychom zítra zůstali doma a neměla bych čas na práci. Tak toho radši dnes udělám, co nejvíc, dokud můžu.
16:45, Zlatě jsem naměřila 38,5 °C
“Sakra, tak to zítra vůbec nebudu pracovat. Jak já to udělám? Já jsem takový chudák, nemám vůbec čas na práci. Jak mám vydělat nějaké peníze? Beeee.”
Zabalím cvičení, dám mláděti horký čaj, dohodnu se s manželem a s chůvou a jdu pracovat.
18:45, Zlata je veselá, ale teplota neklesá. Naopak stoupla na 38,9 °C
Takovou teplotu už nebudu řešit svépomocí, musíme k doktorce. Už neřeším práci nebo nějaké své plány. Hlavní je dohodnout se s manželem, jak zařídíme dopravu různých členů domácnosti na různá místa.
Dávám Zlatěnce Nurofen a jdu pracovat. Dnes si musím namakat na dny dopředu.
20:15, Zlata leží, svíjí se a teploměr ukazuje 39,5 °C
Sakra. Dáváme čípek. Na chvíli nemyslím vůbec na nic.
Co jí to může být? Kde to jen chytla? Hlavně ať je v pořádku.
Stojím u linky, baštím navzdory dietě nudle s mákem a cukrem a čekám. Jsem podivuhodně v klidu. Mnohem víc v klidu než odpoledne, když jsem řešila práci a cvičení a další detaily.
20:50, Zlata klidně spí, teploměr ukazuje 37,7 °C
Panadol zabral. Paráda. Takže výlet na pohotovost nehrozí. Není to nic šíleného, teplota jde srazit. Tak to je hlavní. Zítra u doktorky zjistíme víc.
Pracovat už fakt nebudu. Jdu se umýt, dám si čaj, uklidním se u knížky a půjdu brzy spát. Kdoví, jaká mě čeká noc.
Říkám tomu posun priorit
Když jsem tento posun priorit zažila poprvé, styděla jsem se za to své sobecké já, které se na začátku vztekalo a řešilo maličkosti. Za tu protivnou Barunku, která nevidí, co je skutečně důležité.
Dnes už to vidím jinak. Ta protivná Barunka vlastně uvažuje docela zdravě. Proč hned myslet na nejhorší. Řeší to, co je aktuální. Jen by se nemusela tolik vztekat a litovat. A proto si těchto situací vážím. Učí mě pokoře. Ukazují mi, co je důležité.
Práce s vnitřním dítětem
V neposlední řadě je třeba říct, že právě v té nejhorší chvíli jsem nejsilnější. Když mají děti rýmičku, lituji se, řeším práci, kroužky, dovolené a akce, které mně nebo jim utečou. Když jsou opravdu nemocné, jsem klidná a řeším věci jako člověk ne jako ještěrka, která cuká a pouští ocásek. A když ta největší krize přejde, zmocní se mě klid, který plyne z pochopení, co je na světě důležité. Zvládla jsem to, byla jsem klidná a řešila vše jako dospělá a schopná matka. Teď už zvládnu cokoliv.
Co si z toho můžete vzít vy?
Ale malá lekce na závěr: ta malá vzteklá a sobecká Barunka celý večer seděla v koutě, když jsem řešila skutečný problém. Mlčela, nepustila jsem ji ke slovu. Ona mi to vrátí, až bude zase klid a pozornost poleví. Projeví se to tak, že se zhroutím z nějaké maličkosti nebo neustojím mírný stres.
Co s tím? Odměnit se. Ukonejšit tu malou Barunku, kterou jsem posadila do kouta. Dřív jsem to nedělala a ona mi to vracela. Dnes jsem moudřejší. Až bude Zlatěnka na cestě k uzdravení, tak nenaskočím znovu do zápřahu. Dám si den nebo alespoň večer, kdy se budu hýčkat. Kdy nebudu pracovat a kdy dospělé Barboře i malé Barunce poděkuji za to, jak jedna jednala a druhá mlčela.