Jak se to ke svému tělu chováš, Barunko?
Je pátek. Včera večer mi vyšel pozitivní streptest a tak jsem se radovala. Vím, co mi je, mám angínu, vím, proč mám horečku, není to žádná protivná viróza, ale poctivá bakteriální nákaza, na kterou nasadíme antibiotika. Hurá.
Dnes je ale pátek. Mám za sebou propocenou noc, kdy jsem se klepala zimou a potila zároveň. Kdy jsem se psychicky připravovala na každé polknutí a odkládala ho, co to šlo. Kdy jsem přemýšlela, zda je lepší spát na zádech nebo ne. Když spíte na zádech, musíte polykat častěji, protože nejde hromadit sliny v ústech, ale zase vám pomáhá gravitace.
Když dýcháte s otevřenou pusou, vzduch sliny vysuší a nemusíte polykat tak často, ale polykat na suché hrdlo, když to přijde, to je teprve špás.
Kdo měl někdy pořádnou angínu, tak to zná. Kdo neměl, neuvěří.
Teď je pátek, já se svíjím bolestí při každém polknutí, zobu brufeny a paraleny po čtyřech hodinách. Vždy když analgetikum zabere a než jeho efekt odezní, to je jediný čas, kdy jsem schopná existovat. Pak čekám jak na smilování na další interval. Mám hlad, ale neodvážím se něco polknout. Vím, že musím pít, ale polykání se děsím.
A v té chvíli utrpení si řeknu: „Proč?”
Mít rád své tělo je základ. Jinak vám to dá sežrat.
Proč mě to tak skolilo, když i tříletá dcera streptokoka přestála pouze s teplotou; syna to minulo (aspoň v to doufám, zatímco píšu tyto řádky) a manžel byl po jedné noci s antibiotiky skoro fit?
A slyším, jak mi moje tělo odpovídá: a ty se divíš?
Už měsíc spíš šest hodin denně, pracuješ do noci, ženeš se za dokonlostí, nervy a stres jsi řešila vínem.
Nežereš, držíš drastické diety, jíš blbě a málo a když už jíš víc, tak jedině na víkendových akcích. Ty se ale nepočítají, milá zlatá, protože víkendová voda, kdy celý den pádluješ, popíjíš, a pak do tří zpíváš u ohně. Z toho si moc energie nevezmu.
A cvičíš na krev. Proč myslíš, že tě tak bolí svaly? Třeba protože ze všech tréninkových programů sis „pro začátek” vybrala ten nejtěžší, jen ať tělo pálí ty špeky?
Tak tady to máš. Jen si trp. Já za to nemůžu.
Proč neumíme mít rádi své tělo? Může za to Descartes.
Podle paní profesorky Hogenové z pedagogické fakulty za to může Descartes. Ten přišel s dualismem těla a duše. Staré křesťanství ho neznalo, to je vynález osvícenců. Například barokní kultura byla hodně tělesná, až živelná – v dobrém i zlém. I v Bibli se píše, že tělo je chrám a máme s ním podle toho zacházet. Descartes ovšem oddělil tělo a duši tak dokonale, že od osvícenství máme pocit, že tělo je náš nástroj a my si s ním můžeme dělat, co chceme.
Moderní medicína nás v tom podporuje, i když to není tak dávno, kdy sama byla bezbranná. Třeba dějiny tuberkulózy to ukazují naprosto jasně. Ale pokoru medicína nemá. Léči jednotlivé údy a orgány a děsně se diví, když poznává, že problém je komplexní. Se systémovými poruchami si zatím neví moc rady, i když dělá pokroky. Duši dnešní medicína už nenechává úplně stranou. Například pacienti s roztroušenou sklerózou a jinými vážnými diagnózami mají hrazenou psychoterapeutickou péči, protože úspěšnost léčby je v takovém případě několikanásobně vyšší. Mnozí lékaři už doceňují vliv psychiky na přežití a úspěch léčby. A lidé začínají pomalu chápat, jak důležité je dobře jíst a cvičit, abychom byli produktivní v práci a žili šťastně.
Ale najde se jedna sorta lidí, která to stále nechápe.
Dietu držíme proto, že jsme někdy v minulosti dávali tělu něco nebo v takové míře, co nám přineslo nadváhu. Jinak bychom nepotřebovali hubnout.
A teď ho tedy trestáme za to, že jsme ho krmili nezdravě.
Učíme se pracně ignorovat jeho signály. Učíme se ignorovat hlad, protože když hubneme, tak máme hlad neustále.
Učíme se ignorovat reakci na pokles cukru v krvi a přebíjíme ji kofeinem.
Drtíme tělo přemírou cvičení, aby hublo, a pak ho nenecháme energii doplnit, protože má přeci pálit ty špeky.
Angína mi napověděla, že už toho bylo dost.
Už v předchozím článku jsem popisovala, jak mi konečně došlo, že diety nefungují a vyvrátila jsem v něm mýty o hubnutí.
Teď mi ale má tělesná schránka dost drsně oznámila, že se dlouhodobě nenechá trestat za to, že já chci čokoládu a víno a pracovat po nocích.
A je potřeba začít mít své tělo ráda, i s tou trochou nadváhy i s nedokonalostmi, protože upřímně, jiné nedostanu. Tohle mám napořád. A za dost mu vděčím.
A jak na to?
O tom příště, protože jsem narazila na jednu dost inspirativní knihu.