Syndrom vyhoření, na peďáku jsem si o něm vyslechla víc než dost. Považovala jsem ho za mýtus, kolem kterého se moc nadělá. Prostě jen únava nebo něco, ne?
Ale pak jsem se jako matka na volné noze s dvěma dětmi pustila naplno do toho, co miluji nejvíc na světě. Do psaní. Moje kariéra letěla vzhůru jako protivné petardy v prosinci, podnikání začalo prosperovat a já se hnala za další a další metou. S dvěma dětmi, které zůstávaly střídavě téměř každý týden doma s nějakou nemocí. Volný čas jsem vyplnila osobním rozvojem, pokud nějaký zbyl. A najednou se něco změnilo.
Syndrom vyhoření: příznaky
Najednou jsem přestala v noci spát. Poprvé za posledních šest let jsem poznala to, co pro mé náctileté já představovalo noční chleba. Vstávání po hodině až dvou spánku. Ležení ve tmě s hlavou, která šrotuje a šrotuje. Mlácení vzteky do polštáře, protože prostě nemůžu usnout. A to zoufalství z toho, že pořád nespím. Co mám jako dělat, abych usnula?
Ráno jsem zasedla k počítači, pustila se do článku o tématu, které mě baví, a nemohla se soustředit. Vyrušilo mě, i když si můj přerostlý jezevčík rozklepával uši nebo kocour měkce dopadl z topení na zem. A celou tu dobu mě v hrdle dusila úzkost. Nevysvětlitelná, fyzická, ošklivá úzkost. Taková, jakou jsem se už po dvou letech terapie a práce s hlavou naučila krotit. Najednou to nešlo.
Co se to sakra děje? Vždyť už s hlavou umím pracovat. Provozuji autogenní trénink, medituji, praktikuji KBT i mindfulness. Ale obyčejná relaxace byla najednou náročnější než zvedání činek. A to posilování po probdělých nocích taky moc nešlo. Ne, tohle nebyla recidiva úzkostné poruchy, tu poznám a umím s ní pracovat, děje se něco jiného.
Že by stres? Ale z čeho? Vždyť nemám důvod.
Děti jsou zdravé a chodí do školky. Mému podnikání se daří. Ze zakázek si můžu vybírat, finančně jsme si polepšili, daří se mi hubnout, rodina je spokojená. Dělám práci, kterou miluji, copywriting mě naplňuje jako nic před ním, tak kde je problém?
Pak jsem si ale v jedné bezesné noci vzpomněla na video od Alex Cattoni, kde mluví o svém syndromu vyhoření. Volně přeloženo:
„Bylo pro mě těžké přijít na to, kdo jsem, když zrovna nepracuji.”
Alex Cattoni
Cesta k syndromu vyhoření
Ano, když zrovna nepíšu, tak kdo jsem? Co jsou mé koníčky? Nečtu nic jiného než knihy o psaní, marketingu a osobním rozvoji. Každou činnost posuzuji podle toho, zda mě někam posouvá. Přes den pracuji na zakázkách, po večerech na své tvorbě, která je ale často prostředkem k získání dalších zakázek. I cvičení jsem si v hlavě propojila se svou kariérou – cvičím proto, abych byla krásná, až budu mít ten úspěšný business a budu jednat s významnými klienty.
Jediným mým koníčkem zůstalo lyžování, sledovat ho v televizi a brázdit svahy. Ale od té doby, co píšu pro Happy Sport a specializuji se na psaní o lyžování, i tady vidím práci. Místo abych jen nahlas fandila, sleduji, na jaké značce, kdo jezdí, co má kdo za hůlky a vůbec, jak to funguje ten carvingový oblouk? A místo sledování hezkých videí sportovců a inspirace na cvičení, hledám na Instagramu kontakty. Myslela jsem si, že tohle je ráj. Mít povolání jako koníček a koníček jako povolání. Ale ona to je nejspolehlivější cesta jak vyhořet.
Myslela jsem si, že tohle je ráj. Mít povolání jako koníček a koníček jako povolání. Ale ona to je nejspolehlivější cesta jak vyhořet.
Jsem moje práce. To jsem. Nemám nic jiného. Jo, vedle toho jsem taky matka a manželka. Ale i děti a manžela nějak vidím jen jako odpočinek od práce v tom lepším případě. V tom horším případě se vztekám, že mě odvádí od psaní. A teď mě to dohnalo. To je syndrom vyhoření. Bezesné noci jsou proto bezesné, aby nás sny neodváděly od hledání pravdy. Když civíte do stropu ani ty nejdůmyslnější sebeklamy nemají šanci. Teď dojde na dřeň. Ale ráno je třeba pamatovat na to, jak ta syrová dřeň vypadá, a začít řešit jak s ní naložit.
Syndrom vyhoření je vlastně dost výstižný název. Plamen dohoří. Oheň neplane ze vzduchoprázdna, oheň se musí živit. Musíte přikládat. Když dohořívá, vydáváte se do lesa na dřevo. Když v ohništi svítí poslední uhlíky, je pozdě, to už vám je zima. Ale lepší pozdě než nikdy.
Metafora s ohništěm skoro nekulhá, jak to jiné metafory dělávají. Protože vzít to od lesa je přesně to, co musíte udělat. Vrátit se na začátek, do času, kdy ve vašem životě vládl elán, nadšení a milovali jste svou novou úžasnou práci snů. Přestat pozorovat doutnající uhlíky a doufat, že se bez paliva rozhoří. Když se totiž vydáte do lesa pro dřevo, rozhýbete ztuhlé tělo a mysl. Rozhlédnete se kolem a zjistíte, že existuje taky svět mimo vaše malé ohniště. V lese narazíte na spoustu zajímavých věcí.
Jak léčit syndrom vyhoření
Jak uvést poetické podobenství do praxe? Začněte se soustředit na své koníčky. Dělat věci, které vás, o Bože ta hrůza, nikam neposouvají. Činnosti, které děláte jen proto, že vás to strašně baví. Já třeba začala hned číst beletrii, soustředila se na lyžování samotné a trénink psa. Sestavila jsem si plány na léto, rozhodla se zkusit paddleboard a vrátit se na střelnici, protože sníh roztaje a lyže budou čekat ve sklepě.
- Udělejte si čas na své koníčky.
- Zapomeňte na tu vtipnou myšlenku: „k čemu mi to je?“ „Jak mě to rozvíjí?“
- Vypněte na chvíli ten podnikatelský mód v hlavě.
- Dělejte věci taky někdy jen proto, že vás baví.
Protože to je život. Život přeci nemusí nutně člověka někam posouvat, život se žije.
Taky v rodině a vztahu jsem se rozhodla zažehnout plaménky. Naplánovala jsem nám zimní dovolenou s dětmi na Lipně. Až uvidím manžela v závodní kombinéze mezi brankami, budu ještě ráda, že mě někdy odvádí od práce. Zařídila jsem nám hlídání na víkend, abychom mohli jednou na lyže sami. To zatím stačí. Víkend spolu v Alpách na lyžích a bez dětí? To není dřevo, to je jak do ohně přilít benzín.
Jelikož jsme jeli brzy po celé události s vyhořením na týden na dovolenou, věděla jsem, že mě čeká restart. Stačilo zakázat si na dovolené pracovat a nechat Schladming, sníh a hory dělat to, co hory umí nejlépe. Léčit zlomená srdce nebo dodávat palivo pro dohořívající oheň. Že je něco jinak, že jsem skutečně vyhořelá až do posledních uhlíků, jsem poznala také na dovolené. Nestálo mě žádné úsilí přestat pracovat, žádná obvyklá nálož inspirace, kterou si ani nestíhám zapisovat, nepřišla.
Zůstal ale jeden malý problém, který jsem musela ve své hlavě vyřešit. Když přidám do svého rozvrhu víc koníčků a dovolených a výletů, zbyde méně času na práci. Moje podnikání poroste pomaleji. Mety, které jsem viděla jasně před sebou, se mi najednou vzdálí. Co s tím? Zase do lesa, nebo spíš od lesa. Vzpomenout si, jak jsem myslela dřív a přijít na to, jak jsem se vůbec do téhle situace dostala. Zase si užívat proces místo toho, abych se těšila na výsledky. Tenhle myšlenkový posun si ale zaslouží vlastní článek.
Co si z té mé anabáze můžete odnést vy?
Syndrom vyhoření je trefný název. Vyhoříte, plamének už neplane. Pokud se z něj chcete dostat, musíte ten plamen zažehnout. Nejde to vždycky. Ale dobrá cesta bude jít na to od lesa. Doslova. Nesnažit se plamének rozfoukávat, ale prostě se zvednout od ohniště a jít do lesa pro dřevo. Znamená to, že chvíli nebude hořet, že chvíli bude tma. Ale bez paliva se nerozhoří. Vraťte se na začátek. Uvědomte si, proč jste tu práci začali dělat. Ten smysl je vaše dřevo. A když v tom lese zabloudíte, možná se taky nic nestane. Bloumejte si chvíli mezi stromy, sbírejte houby, a pak se odpočatí a svěží vraťte k ohništi s plnou náručí paliva. Už neudělejte znovu stejnou chybu, když oheň dohořívá nebo prozíravě ještě dřív, zvedněte se a zajděte si na dřevo. Bez paliva oheň nehoří.
Zapojte pozitivní psychologii a to sezení u ohně si užívejte. Vnímejte ten klid.
Co je vaše palivo? Co vás ve vaší práci hnalo? To víte jen vy. Začněte tím, že se vydáte do lesa, a pěkně hluboko, kolem ohniště už je asi všechno vysbírané.
Choďte na dřevo pravidelně.
Najděte si čas na své koníčky a nenechte práci, aby vám sežrala duši.
Jasně, zní to jako klišé. Jako ta stokrát opakovaná pravda.
Ale některé pravdy se nestaly pravdami jen proto, že je někdo opakoval stokrát.