Poslední dobou jsem objevil novou kratochvíli, kterou rodičům zpříjemňuji život. Nejlepší čas na hraní si je někdy okolo 4:00. Nezdá se vám to? Tak to nevíte, o co přicházíte. Já si to vždycky nejvíc užívám.
To já se vždycky probudím. Ne, nemám hlad a nebolí mě ani bříško ani zoubky. Většinou se prostě přetočím omylem na bříško, začnu ze spaní pérovat na kolínkách, čímž rozhýbu postýlku a vzbudím se. Všechno je strašně potichu. Máma s tátou spí, kocour spí mámě u hlavy, je tma. A já jsem vzhůru. Copak budu asi dělat? V první řadě si pořádně zapéruju na kolínkách. Jak tak péruju, postýlka jezdí sem a tam, naráží do skříně a já se hrozně směju. To už je většinou někdo z rodičů vzhůru a začínají nadávat. Takhle v noci mi nikdo mojí skvělou náladu ale nezkazí. Pérování mě pak většinou přestane bavit, tak si jen tak bříškuju.
Našel jsem dudlík. Zkoumám ho. Vím, že to je ta věc, co se dává do pusy a je z toho pak ten super pocit pohody a bezpečí. Ale jak se tam dává? Přemýšlím nahlas. A zjišťuju, že už umím říct zase další novou slabiku.
„Gege,“ zkusím to nesměle. Je to nová slabika. Moc se mi líbí. Budu jí opakovat pořád dokola.
„Gegegegege.“
Mé pokroky na lingvistickém poli probudily maminku.
„Toníku, to si děláš srandu,“ říká. Jelikož nerozumím tomu, co říká, tak se směju a výskám, skočím na kolínka a péruju, co to dá, aby se hezky rozkymácela postýlka. Umím novou slabiku, mám dudlík, máma je vzhůru, co víc si přát. Mám radost.
Táta se vzbudil: „Tondo, teď se spí.“
Naši neprojevují stejnou radost jako já. Nechápu to, ale radši se budu věnovat tomu dudlíku. Bum! Propadl šprušlema a už je na zemi. Chvíli za ním koukám jako husa do flašky. Pak mi dojde, že to je docela fajn házet věci na zem. Najdu druhý dudlík a bum s ním na zem. Směju se až výskám. Hm, ale už nemám žádný dudlík. Ale je tady ten mobil, co mi z něj pouští zvuky deště. Ten já vlastně strašně chci. Našel jsem ho! Plácnu do něj a on svítí. Hurá! Ale ještě větší sranda by byla, kdybych ho hodil na zem. Bum! Směju se… ale už nemám co házet na zem. To je pruda…
Lezu na druhou stranu postýlky. Tam se na mě směje zpívací pejsek. Směju se na něj taky. Výskám a péruju postýlkou. Pejsek je kámoš. Ten má pochopení, ne jako rodičové.
Doplazím se k pejskovi. Zmáčknu mu bříško a on začne zpívat, to mám rád. Zpívám s ním. Máma už to nevydržela, popadla mě a dala vedle sebe do postýlky. Chvíli jsem si myslel, že si jdeme hrát, tak jsem jí něco povídal a tahal ji za nos. Ale ona spí. Teda dělá, že spí. A já spát nechci! Melu se a snažím se nějak vysmeknout, ale máma si mě přitulila a já nemám moc manévrovacího prostoru. To není fér, budu ji mlátit.
„Au!“ zafungovalo to, dal jsem jí loktem do žeber.
Hm, ale už spí dál. Nebo spíš předstírá, že spí. A mě dochází, že už jsem vzhůru dvě hodiny, a to je i na mě moc. Asi půjdu spát. Stejně se sluníčkem vstanu a budu si znova hrát, to je za chvíli. Tak dobrou noc…