Kromě maminky a tatínka s námi bydlí ještě kocour Kvído. Znám ho už z bříška. Přesněji řečeno, tehdy jsem nevěděl, že to je kocour Kvído, když jsem poslouchal to vrnění, ale hned když jsem pak takhle ležel mamince v náručí a kocour si lehl vedle mě k ní na klín a začal vrnět, hned jsem ten zvuk poznal.

dítě a kočka

Zpočátku náš vztah nebyl nijak jednoduchý. Vždycky, když jsem se pořádně rozeřval, on si stoupl k venkovním dveřím a mňoukal, že chce ven. On mňouká docela hlasitě, tak jsem ho musel překřičet. To dělá do dneška, ale já už naštěstí nekřičím tak často.

Kocour Kvído se mi vyhýbal, ale byl zvyklý ležet u maminky na klíně, tak mu nezbývalo, než si lehnout vedle mě. Zajímavé je, že od začátku chápal, že se mnou nemá smysl soupeřit, že jsem človíček. Ale zato mě někdy bral jako přirozenou součást maminky. Když jsem jí ležel na klíně a on se nevešel, lehnul si na mě. Když přišel domů a zdravil maminku, otřel se i o mě.

Pak ale nastalo soupeření ve výsostných vodách. První problém byla postýlka. Dokud jsem spal v pojízdném koši, měl jednoznačně útrum. Občas dostal i výprask, když ho tam někdo načapal. Ale protože je kočka, zkoušel to pořád dokola. Potom jsem se přestěhoval do velké postýlky. A ta byla ještě lákavější. Jelikož kocour spí s námi v ložnici, prostě se jednoho dne přesunul ke mně do postýlky. Spal mi v nohách. Maminka ho několikrát vyhodila, dokonce ho zavírali na chodbě. Ale pak si někdo všiml, že se mi s vrnícím kocourem v nohách lépe spí. Tak mu tam dali jeho vlastní deku a od té doby spíme v noci takto spolu. Já do něj občas i kopnu (omylem, ze spaní, to bych si nedovolil) a on to trpí. Někdy ho dokonce vystrnadím úplně do rohu a on se tam sám teda zasune (maminku by už dávnou v tu chvíli kousnul). Prostě je to kámoš.

dítě a kočka

Máma říká, že nás nikdy nenechá spolu samotné, asi to má co dělat spíš s tím, že já bych ho hrozně rád hladil a cpal do pusy, než s tím, že on je nějak nebezpečný. Na pohled je kocour Kvído takový nekontrastní. Tudíž mě dlouho zajímaly víc hračky než on. Ale teď jsem zjistil, že je fakt príma. Dokážu se na něj klidně několik minut jen tak koukat a chechtám se na něj, aby chápal, že ho mám fakt rád (takhle se směju jen na rodiče nebo na flašku s mlíkem). Ale on kouká tak nějak ostražitě, má ze mě respekt.

Když leží na gauči vedle nás, tak já po něm natahuju ručičky a chtěl bych si ho chytit a nacpat do pusy, jako to dělám s tou plyšovou kočičkou. Ale maminka, že ne. On když to vidí, tak vstane, otře se mi o nožičku, asi aby mi řekl, že mě má rád, ale zase ne tak rád, a jde pryč.

Na tom vztahu budeme muset zapracovat. Bohužel nás maminka nenechá na vztahu pracovat samotné, že prý jsem na to ještě malý, abychom si mohli hrát.

Tak by mě zajímalo, kdy nastane ta chvíle. Doufám, že brzo. Kocour Kvído je totiž kámoš.