Často přemýšlím o tom, proč jsem po narození dítěte tak šťastná. Samozřejmě za to částečné může to rodičovství samotné, o čemž už jsem psala. Ale taky se mi líbí, jak plyne čas na mateřské.
Také se mi líbí, že nemusím chodit do práce, ale můžu si debužírovat doma. Pracovat z domova bylo vždy mým snem, jen jsem nikdy takovou práci za odpovídající mzdu nesehnala. Rozhodně ne ve svém oboru.
Mám ale jednu takovou kacířskou myšlenku. Najednou toho totiž strašně moc stihnu. Nejde o to, že by najednou s narozením dítěte volného času přibylo, nýbrž o to, že vše dělám tak nějak intenzivněji právě proto, že toho času znatelně ubylo. Tato situace mi není neznámá.
Každý rok jsem jako učitelka začínala prázdniny s předsevzetím, že za ty dva měsíce pohnu s diplomkou/dizertací víc než za celý uplynulý rok. Vždyť mám přeci dva měsíce volna! Jenže intenzita práce, na kterou jsem byla zvyklá z pracovního procesu, mi vydržela třeba první týden. Pak začala mysl polevovat.
Vstávala jsem později a později, déle snídala, počet uvařených hrnků s čajem během psaní se zvyšoval, prokrastinace na internetu se stala běžnou součástí práce. A na konci prázdnin jsem neměla víc než, kolik jsem toho napsala za jeden měsíc v červnu. Je to asi celkem normální, když čas není, stihne se toho víc. A to je přesně ta situace, jaká nastala na mateřské.
Dělení dne
Stále si stojím za tím, že času na mateřské není míň ani víc, jak jsem už o tom psala zde.
Ale rozhodně je méně toho času, který bych mohla v kuse věnovat jedné jediné činnosti. Den se dělí na dobu mezi vstáváním a obědem, příp. na dobu, kdy dítě vydrží vzhůru si samo hrát a kdy už je unavené a nevrlé a vyžaduje asistenci. Dále na dobu, kdy spinká. Na
dobu mezi spaním a svačinou a tak dále. Cokoliv chci udělat, musí se vejít do časově omezených intervalů. O to rychleji musí být vše hotovo.
Práce a studium
Studovat a psát můžu víceméně pouze v době, kdy Toníček spí. A nejlépe přes den, protože večer už (také vlivem těch intenzivně prováděných činností) padám na čenich. Neexistuje tedy prokrastinace. Není čas na nic navíc. Uložím Toníka, zaleju horký nápoj, otevřu počítač a píšu. Nezvedám telefony, neodpovídám na zprávy. Každá minuta se počítá a je třeba makat, protože dítě se může každou chvíli vzbudit. Nikdy mi práce nešla tak od ruky jako teď. Když jsme třeba u rodičů a nemusela bych se dítěti zdaleka tolik věnovat, protože babička a dědeček si s ním dobrovolně hrají, nenapíšu toho tolik, protože mám na práci celý den.
Rychle docvičit…
Každý den cvičím. Už od porodu. Mám za to, že mi správné cvičení před porodem a těsně po něm urychlilo rekonvalescenci po císařském řezu. A taky pomohlo spravit postavu a fyzičku. Takže stále cvičím. Někdy posiluji, někdy se věnuji rehabilitačnímu cvičení na centrum těla, protože špatná záda máme tak nějak v rodě a desetikilové dítě páteř namáhá, ne že ne. Někdy cvičím s Toníkem a užíváme si to. Ale k pořádnému tréninku ho nemůžu potřebovat. Jelikož činky, balanční podložka nebo gymnastický mie, to jsou všechno strašně super hračky. Zvlášť když s nimi maminka dělá ty hrozně zajimavé věci.
Bohužel mi přijde poměrně nebezpečné zvedat činky ve stoji na balanční podložce nad dětskou hlavičkou, takže Tonda musí být zaměstnán jinak. Řešení jsem našla poměrně nedávno. Když Toniček dosvačí, chvíli by měl v klidu trávit. Jelikož ovocná svačina je kolem čtvrté, rád si také unavený odpoledním hraním na chvíli odpočine. Na cvičeni mám tedy asi 28 minut. Tak dlouho totiž trvá jeden dil Krtečka. A nic jiného než Krteček Tonika nezaujme natolik, aby seděl a nechal mámu cvičit. Kromě předpovědi počasi, ta ho bavi ještě vic. Ale to bych si moc nezacvičila, ta je podstatně kratší. Musim tak vložit veškeré potřebné cviky do tohoto časového intervalu a to se pak člověk krásně zapotí.
Nákupy, zařizování, procházka
Toník ráno vstane, dostane snídani a jdeme na procházku. Z venku se musíme vrátit včas, aby stihl sníst oběd a šel spát. Ráno tak není času nazbyt. Vše musí být rychle připraveno. Na procházce pak musím stihnout nachodit své předepsané kilometry, oběhat veškeré zařizování, nakoupit a také se stavit u Tonikovy oblíbené fontánky či nakrmit kachny, aby z toho taky něco měl. Když se výlet protáhne, ke konci mi to dá mládě náležitě sežrat. Je nepříjemné, fňuká, hází věci z kočárku a já neustále opakuji: “Už tam budem, Toniku, už půjdeme domů … ještě chvíli vydrž.”
Dříve jsem si nakupování docela vychutnávala a v důsledku toho také koupila mnoho nepotřebných položek. To teď neexistuje. Nebudu přeci nákupem ztrácet čas, který můžu využít chůzí, krmením kachen nebo pozorováním kouzelné vodní kaskády.
Sportujeme intenzivněji
Když jsme dřív chodili s manželem do lezeckého centra, strávili jsme tam celé odpoledne. Chvíle lezení, chvíle povídaní s kamarády, chvíle odpočinku s Kofolou. Teď máme zásadní limit, být včas doma, aby hlídaci babička, která sama chodí do práce, mohla včas také dojet domů. Neztrácíme tedy čas. Lezeme stěnu za stěnou a po hodině a půl už nemůžeme a míříme domů.
Totéž platí pro lyžováni. Bez Toníka člověk trávil dovolenou na lyžích jako normální člověk. A spočítejte si, kolik času na takové dovolené reálně lyžujete, když si odmyslíte sezení na obědě, slunění na terase horské hospůdky, čekání na kamarády pod svahem, diskuze na téma: “kam pojedeme teď” nebo přesuny mezi středisky. Jistě, i to k tomu patři, ale reálného času na sjíždění svahů vám mnoho nezbude.
Na poslední lyžařské dovolené jsme se museli s manželem střídat. Každý měl zhruba tři hodiny, než se vydal za Tonikem na apartmán. Tedy využít nejlepší kopec (naštěstí byl ten nejlepší kopec hned u našeho apartmánu), trhnout se od ostatních, spořádat proteinovou tyčinku – oběd počká. A drtit svahy tři hodiny v kuse. Nikdy jsem si tak dobře nazalyžovala a nikdy mě tak nebolely nohy. A pak člověk přišel na apartmán, naložil mládě do kočárku a šel se slunit do té hospůdky. Nakonec o nic podstatného nepřišel.
Intenzivnějši odpočinek
Kolik času jsem dřív strávila sjížděním sociálních sítí či sledováním pořadu v televizi, který mě v podstatě vůbec nezajímal. Teď vím, že na knížku mám zhruba třicet minut, než se Toník v kočáře vzbudí. Že ten film si vychutnám jen teď večer, když už mládě spí. Neztrácím čas tím, co ani dělat nechci. Hned začnu dělat to, co mě skutečně baví. A o to víc si to užiji.
Ve finále jsem toho na mateřské přečetla víc než kdy dřív. Protože vlivem nedostatku času víc přemýšlím nad tím, co chci v té chvíli volna skutečně dělat.
Podobných situací je víc a každá maminka to asi pozná. Člověk musí stihnout uvařit večeři, než manžel vykoupe dítě; nakrájet mláděti svačinu dřív, než ho přestane bavit vláček a začne se nebezpečně plést v blízkosti kuchyňského nože. Pověsit prádlo dřív, než si uvědomí, že jsem ho zavřela do ohrádky a začne protestovat. A tak dále. Člověk musí stačit víc věcí za kratší dobu. Ano, matka, natož matka více dětí, je ideální adept na umření vlivem nějaké z způsobených stresem.
Ale o to víc si pak užijete ten ,,aaach” moment, kdy se z dětské ložnice neozývá nic než ticho, v kuchyni vrní myčka, najedený manžel spokojeně nadává u počítače, nakrmený kocour vám přede na klíně a vy máte těch pár desítek minut na čtení, než vás konečně přemůže únava.
Člověk si ty chvíle prostě musí umět užít.