Mateřská je plná drobných radostí. Ty velké byly pro mě tři: (1) sláva, už nejsem těhotná; (2) přežila jsem porod a (3) Toník je zdravé miminko. Vše ostatní jsou drobnosti, ale jak si je člověk užívá…
Každý, kdo má děti mi potvrdí, že když dítě usne, radost a úleva, která nastane se tak akorát vyrovná pocitu štěstí horolezce, který právě vylezl na Mount Everest. Nezní to tak velkolepě, ale člověk si to musí umět užít. (Na druhou stranu, zkuste říct tomu horolezci, že na ten Everest poleze zítra znova a pak znova… jeho to omrzí, ale vy se budete cítit stále stejně vítězně). Sepsala jsem takový seznam malých radostí (většina z nich zavání nepěknou škodolibosti, ale což, člověk trpící (ne)spánkovým rytmem matky na mateřské má na tu trochu škodolibosti nárok), které mi první měsíce s Toníkem zpříjemňují. Třeba se v nich poznáte.
1. Spánek
První skupinka radostí je spojena s dětským spánkem. Ono vůbec většina starosti čerstvých rodičů se tak nějak týká spaní miminka.
- Ať už usínání probíhalo, jakkoliv bouřlivě nebo klidně, tak si vychutnám ten moment, když se z dětského pokoje, koupelny, od kočáru apod. vrátím do kuchyně/obýváku a je ticho, nikdo se nedožaduje pozornosti. Cítím se svobodně a to i v případě, že na mě v kuchyni čeká hora nádobí, v pračce prádlo a v bytě polom…
- V noci se ta krásná chvíle, kdy dítě usnulo a já mohu také zalehnout a pokračovat ve svém nočním programu, pojí s pípnutím monitoru dechu, který zapínám zásadně až ve chvíli, kdy určitě nehrozí nutnost brzy dítě z postýlky vytahovat.
- “Yes!” moment. Když zvládnu uspat hodně rozrušené a řvoucí dítě, aniž bych ztratila nervy. Pak za ním zavřu dveře a za dveřmi začnu ve vší tichosti skákat radostí a
- Znáte to. Mezi momentem ,,Mami, já ještě nechci spát!” a ,,Už jsem přetažený, nemůžu usnout!” je velmi tenká hranice. Ta chvíle mezi těmito extrémy trvá sotva pár minut a každá minuta jedním nebo druhým směrem se rovná minutě dětského pláče. Nebo to možná neznáte, možná je moje dítě jen takový tyran. Každopádně je třeba ten správný čas neprošvihnout, tedynedat spát dítě dřív ani později. Když už vyčkávám delší dobu, tak první zívnutí provází napětí. Pokud se kromě zívání dostaví i šmudlání obličeje, neomylný to znak únavy, zachvěju se radostí, protože vím, že chvíle s kávou a klidem se blíží.
2. Jídlo
- Kojící matky tuto chvíli asi moc neznají. Toník je vztekloun, co se týká jídla. Jakmile se dostaví pocit prázdného žaludku, můžete živě sledovat, jak si to začíná pomalu uvědomovat. A když mu dojde, že už má hlad, tak spustí neuvěřitelný řev. Pokud nemám flašku připravenou předem (což většinou nemám), tak než se uvaří voda a Sunar se připraví, bytem se rozléhá pláč. Ta chvíle ticha, když dostane Toník flašku do pusy, ta je pak strašně krásná.
- Ale taky se stává, že musím dítěti flašku sebrat. Zapomněla jsem do ni dát vitamíny, je to moc teplé/studené, dala jsem špatnou savičku a blbě to teče… V takové chvíli musím láhev Toníkovi sebrat. On sevře pěstičky, zvedne ruce, dlouho se nadechuje a pak spustí ten nejsilnější řev, jakého je schopen, aby mi vysvětlil, že to jsem si teda dovolila moc. Ano, přijdu do pekla, ale já se mu vždycky v tuhle chvíli musím smát… docela mě to baví.
3. Domácí práce
- Večer, kdy dítě spí, dojíme večeři, já uklidím nádobí a kuchyň a zapnu myčku. Ten zvuk myčky je takový líbivý zvukový doprovod, který mi říká: ,,Pro dnešek máš hotovo, sedni si, dej si čaj a nohy nahoru.” Jo, to mě baví, miluji zvuk myčky.
- Znáte tu extázi, když je v bytě vše uklizeno? Ne? Pak asi uklízíte moc často. Když uklízíte málo, rozdíl je víc vidět. Je vidět dokonce natolik, že i manžel po příchodu z práce kvituje: ,,Teda, tady je ale hezky uklizeno.” Takže pokud nemáte z uklizeného bytu radost, dejte na mou radu, nechte nepořádek chvilku narůstat.
- Když byl Toník malý, kvůli dezinfekci jsem jeho oblečky žehlila. Teď už to není třeba (a z lékařských úst mám potvrzeno, že to stejně ani předtím moc cenu nemělo). Ráda bych žehlila, je to má nejoblíbenější domácí práce. Oblečení je pak měkčí a pleny vypadají esteticky. Leč, když si chci přečíst knížku nebo zacvičit u tyče, musím něco vynechat. Člověk nemůže mít všechno, že… Vždy si optimisticky napíšu na seznam povinností i žehlení. Potom probírám koš na prádlo a se slovy: ,,To se nemusí žehli, tohle se taky nemusí žehlit…” postupně ukládám po patřičném ručním uhlazení jeden obleček za druhým do skříně. Mít,,vyžehleno” za pár minut, to je taky docela potěšení.
4. Procházka
- Na procházce má člověk svobodu. Řvoucí dítě vás nemusí moc trápit, protože je zima a vy ho přeci nemůžete z kočáru vyndávat. Ze zkušenosti navíc víte, že čím déle a rychleji pojedete, tím spíš přestane plakat. Když pak najdete pruh vydlážděný kočičími hlavami, můžete s potěšením sledovat, jak pláč ustává a miminku padají očka.
- Venku je krásně. Studenti se učí, pracující lidé trčí v kanclu. A vy jdete na procházku. Nikdo vám nemůže vyčítat, že ostatní pracují a vy si jdete jen tak ven. Protože to přeci děláte pro to miminko a pro miminko jen to nejlepší… No není to krása?
- Už žádné: ,,Nakupování na internetu je problém, protože s těmi dopravci se nejde domluvit. Žádné hádky typu: ,,Nemůžete mi to přivézt v deset ráno. Ne, ani v úterý v deset ráno. Ne, ani ve středu, ve středu jsem taky v práci, představte si to! Ne, nemůžete mi to přivézt do práce, u nás to nejde!” Prostě jen objednáte a víte, že pokud se netrefí do té jedné hodiny, kdy jste na procházce, tak si s dopravci vždy nějak čas můžete domluvit. Jste přeci doma. Horší už je to s vysvětlováním dopravcům, aby nezvonili…
- Už žádné otázky typu: ,,Mám si ten balík nechat poslat do Zásilkovny? Budu mít cestu kolem? Unesu to?” protože cestu kolem si prostě uděláte, stačí změnit trasu procházky a nic nemusíte nosit. Košík v kočáru unese poměrně dost. A už jsem viděla i maminku, která vezla na kočáru balík svými rozměry připomínající sjezdové lyže…
Nevím, zda mám pracující tímto provokovat, ale nakonec pracující bezdětní lidé se vyspí v noci celou noc (pokud nemají náruživé sousedy), tak proč ne.
- Už žádné: ,,Hm, časový posun, celá Olympiáda bude odpoleride, to zase nic neuvidím.” Všechny sportovní přenosy (ok, i jiné pořady, ale to mě zase tak nezajímá) vidíte v přímém přenosu, zatímco ostatní čekají na záznam a snaží se nedozvědět se před tím výsledek z médii. I svým žáčkům, kteří v době MS marně žebrali, aby se místo na angličtinu mohli koukat na hokej, se teď můžu smát. A když má v něčem člověk lepší život než dítě školního věku, tak to už je vážně co říct.
- Člověku se lépe dodržuje dietní a zdravá strava. Můžete si připravit oběd, jaký chcete. Nemusíte řešit, co mají v kantýně nebo co se dobře jí v tramvaji cestou ke klientovi. A když si ty sladkosti nekoupíte, tak vás ani nebudou pokoušet. Nemůžete se sebrat a jít si koupit čokoládu, protože musíte hlídat dítě. Kila jdou pak dolů sama.
- Jsou časy, kdy mi Toník dopřeje tak půl hodiny klidu za celý den. Ne, že by to pro mě byla novinka. Ani před mateřskou jsem neměla moc volna. Ale tu půl hodinku, kdy jsem mohla konečně otevřít knížku, jsem většinou trávila v MHD cestou z práce na přednášku. Teď tu půl hodinu můžu strávit v křesle s čajem z mého oblíbeného hrnku. A to je úplně něco jiného.
- Je to pech, že člověk nikam moc nemůže. Vážně? Víte, kolik času týdně jsem dřív strávila chozením po obchodech sháněním nepotřebného, přesuny z práce do školy nebo účasti na společenských akcích a školeních, kde jsem se ve finále jen nudila? Najednou se můžu zúčastnit jen věcí, které za to vážně stojí, protože si musím domluvit, aby se někdo postaral o dítě. Nebo ho vzít s sebou a podstoupit to martýrium cesty kočárem městkou hromadnou dopravou a riskovat, že se nestihnu dostat domů včas, aby zase spal, že tím mláděti rozhodím režim a prořve mi noc. Člověk si mnohem víc rozmyslí, co mu za to stojí a co ne. A má geniální výmluvu, když se rozhodne, že se radši bude válet doma na gauči.
6. A když někam vyrazím…
Když konečně někam vyrazíte, vše dostává nový rozměr. Máte radost z věcí, které jiným přijdou samozřejmé.
- Můžu kamkoliv. Nemusím hledat bezbarierové výstupy a cesty bez schodů a hrbolů. Můžudokonce chodit po schodech….
- Mám prázdné ruce, konečně mám prázdné ruce. Když přežijete první tři panické záchvaty na téma: ,,Já někde nechala dítě!” tak vám to dodá značnou dávku euforie.
- A takový hezky sluníčkový a nadýchaně obláčkový závěr. Těsím se domů. Ať je společenská akce sebezábavnější, dovolená sebehezčí nebo přednáška sebezajímavější, těším se domů.
- Dovedu si to užít, ne že ne. Ale nemrzí mě, když musím zábavu ukončit a vrátit se k manželovi a Toníčkovi. Protože s nimi doma jsem prostě spokojená a šťastná. Není to nakonec to vrcholné štěstí, moct si užít ples a pak být ráda, že jsem doma a můžu nakrmit spícího miláčka?