Dospělí mají mnoho nepochopitelných manýrů. Jedním z nich je například to, že vůbec nemají radost z toho, že je ráno. Já se tento týden dal na takovou misi, že jím to vysvětlím. Vždycky, když začne žaluziemi pronikat sluníčko (příp. když začne kocour hlasitě mňoukat u dveří), tak vstávám. Nejdřív to zkouším pozvolna, přeci jen oni to s tím vstáváním mají asi nějak problematičtější. Tak si jen tak povídám a koukám na ně. To většinou nezabere. Tak začnu šermovat ručičkama, abych si je uvolnil ze zavinutí. Když se mi to podaří, můžu mlátit do stěny postýlky a mám větší prostor k vrtění se. U toho hekám, aby to moje vrtění se bylo slyšet. Pak si začnu hlasitěji povídat s oknem a časem začnu i výskat. Když si mě nikdo nevšímá, tak je potřeba taky trochu zaplakat, aby se na mě máma podívala. Jakmile se na mě podívá, tak já se směju a svíjím radostí. Konečně chápe, že je ráno.
“Toníku, ještě se nevstává, ještě se spinká.”
Zamračím se, tomu moc nerozumím. Měla by se smát, když já se směju. Usměju se jen tak jako na půl pusy, ale žádná odpovídající reakce. Máma zase zalehne.
Začnu výskat. Máma si mě přenese k sobě do postýlky. To už ale, maminko, dávno nefunguje. Teď mi tím akorát dáváš příležitost intenzivněji projevovat radost, že je ráno. Začnu mámu mlátit do hlavy, plivu po ní dudlík; a když se na mě podívá, směju se.
To se vzbudí táta. Ten je většinou usměvavý, za půl hodiny stejně vstává do práce.
“Toníku, ty už nechceš spát, viď?” Jasně, táta je zase chytřejší než máma, hned to pochopil.
“To si dělá srandu. Celou noc mě nenechal spát a teď jako chce vstávat?” úpí máma.
“No, tak je vyspinkanej, ne. To je jasný…” reaguje táta.
“Kolik hodin jsi ty dneska v noci naspal???” máma na něj není zrovna milá. Já být tátou, tak asi mlčím. Ale táta je odvážný, musel se mě zastat.
Touhle dobou už většinou dostanu hlad. Začnu fňukat a pak pořádně řvát, pokud to máma nepochopí hned.
“On má asi už i hlad,” řekne máma konečně. “Jedl před pěti hodinama.”
“No, tak to má hlad, to je jasný, ne?” hodnotí znalecky táta. Máma po něm hodí takovým pohledem, že se začínám vážně obávat o jeho zdraví. Naštěstí jde ale pro flašku a nakrmí mě.
Potom mě máma odloží do postýlky, dá mi tam kamarády na hrazdičce a přetáhne si polštář přes hlavu. Kamarády mám rád, hlavně modrýho hrocha. Máma se stále snaží předstírat spánek místo, aby sledovala moje pokroky na poli psychomotorického vývoje.
Ale nevadí, teď mě zajímý modrý hroch. Chci ho sundat. Vím, že když hodně dlouho tahám, tak ho urvu. Nějak tuším, že v tom bude nějaký fígl, že to není jen o tahání, ale na to ještě nemám mentální kapacitu. Začínám nadávat. Chci toho hrocha!
(máma stále předstírá spánek). Hurá! Urval jsem ho! Můžu si ho strčit do pusy.
Hmm, ale to je tak všechno. Ten modrý hroch není zdaleka tak cool, když je urvanej.
Mamí, dej ho tam zpátky!
Nadávám a výskám, co to dá. Máma se stále nezvedá. Nedá se svítit, musím začít řvát, mě už to tady nebaví. Máma vstává. Protírá si oči, jde se umýt.
Snižuju intenzitu řevu, protože máma v koupelně, to je předstupeň vyndávání Toníka z postýlky. Ale nepřestávám, co kdyby si to rozmyslela.
Dospělé je zkrátka po ránu potřeba honit. By mě zajímalo, kdy pochopí, že z každého rána je třeba se radovat a na sluníčko se usmívat!