Jelikož jsem přes veškerou snahu a pečlivou přípravu nakonec rodila císařským řezem, viděla jsem první den Toníčka jen párkrát na deset minut, než mi ho zase odnesli. Na JIPce jsem hrdinně předstírala, že se mi nemotá hlava, není mi po narkóze zle a jizva mě vůbec nebolí, abych mohla na oddělení šestinedělí, kde mi prý synáčka dají hned první den. Okamžitě po přesunu jsem se domáhala svého práva na dítě, přestože ze mně ještě visel značný počet hadiček. První dny po porodu jizva fakt hodně bolí, ale mě nějak adrenalin přemohl a bolest jsem skoro necítila.
,,Ale, maminko, ještě si odpočiňte. Až vám vyndají dreny, tak vám ho dáme, nebojte. Odpočívejte, dokud můžete!”
Jala jsem se tedy dávat do kupy a domáhala se vytažení drenů. Hned při ranní vizitě bylo mé přání vyslyšeno a já běžela na kojenecké oddělení pro Toníčka. Zase to nevyšlo. ,,My vám ho přineseme po dětské vizitě, vydržte, maminko.”
Začala jsem se připravovat na příchod miminka do našeho pokoje. Přerovnala jsem nepotřebné příslušenství v šuplíku, vyskládala si na postel přivezené oblečení (které nepotřeboval, maje nemocniční), umyla přebalovací pult, nalíčila se, učesala a nedočkavě čekala.
Za pár hodin mi sestřička přivezla miláčka v pojízdné nemocniční postýlce, řekla pár informací, většinou na téma, co se v porodnici nesmí, a odešla. A je to tu. Mám dítě a je jenom moje. Dítě mělo hlad, přiložila jsem ho tedy k prsu, ze kterého nic neteklo, ale ono poctivě sálo, měla jsem radost. Pak ale děťátko potřebovalo přebalit.
Bod č.1: vyndat z postýlky a držet v rukou bez zavinovačky byl obtížný, ale zvládla jsem ho. Začala jsem malého přebalovat a v tu chvíli to začalo. Tonik spustil hrozný křik. Byla jsem přesvědčená, že jsem mu minimálně zlomila nějakou končetinu, jak jsem to s ním ještě neuměla. Zkusila jsem ho tedy zvednout a přivinout k tělu pro uklidnění.
Cink!
Spadla mi náušnice, o kterou Toník hlavičkou zavadil. Řev se stupňoval. Usoudila jsem, že jsem ho musela tou náušnicí zranit. Vzhledem k intenzitě řevu došlo minimálně k vyškrábnutí oka. Očička měl křečovitě sevřená, nešlo tedy posoudit, zda je ještě obě má. Zjistit to šlo jedině tak, že přestane křičet a otevře oči. Začala jsem ho konejšit. Po zhruba hodině, kdy jsem zoufale kolibala, nosila a vozila v postýlce, jsem na vyškrábnuté oko zapomněla a v hlavě měla jen jednu myšlenku, ať přestane brečet.
Po další hodině jsem se vydala na novorozenecké oddělení s naivní myšlenkou: ,,Sestři, on pořád pláče, určitě mu něco je.”
,,Ale maminko, ona miminka pláčou, to je normální. A třeba to jsou prdíky.”
Vzala Toníka do jedné ruky, znalecky mu druhou nohou přitlačila nožičky k bříšku, ozvaly se dva charakteristické zvuky a dítě ztichlo. ,,No, vidíte, byly to prdíky,” zahlásila sestřička vesele a Tonika mi vrátila.
Jen jsem došla na pokoj, řev se spustil znovu. Zkoušela jsem provést nově naučený chvat, ale zjistila jsem, že nejsem schopná svíjející se dítě ani držet v náručí, natož s ním takto složitě manipulovat. To jsem teprve poznávala, jak zoufalé pocity přemáhají matku, když dítě nespí.
Přišel čas oběda. Nakojila jsem Tonika a tu chvíli jsem si vychutnávala, protože zrovna nebrečel. Staniční sestra bez zaklepání vešla do pokoje a zavrčela, že jsem si jako poslední nevyzvedla oběd. Uložila jsem tedy znovu řvoucího Toníčka do pojízdné postýlky a vydala se do jídelny. Chvíli jsem se snažila chroupat a nevnímat brečící dítě na chodbě.
Bylo mi trapně, bylo mi hrozně. Už jsem měla slzy v očích. Odevzdala jsem téměř nedotčený talíř (ono nebylo moc o co stát na té nemocniční baště) a šla jezdit s postýlkou po chodbě a čekat návštěvy. Manžel, který se na nás přišel jen rychle podívat se tvářil zděšeně a se mohl na pouhé: ,,Tondo, neřvi.” Ale přinesl dudlík, taková místní rebelie, musel se dávat tajně, ale já věřila, že to pomůže.
Pak přišla kamarádka, matka od tří dětí, našla mě v slzách na chodbě, vzala Toníčka do náručí a ozvalo se ticho. To jsem pro změnu spustila já: ,,To je tím, jak jsem nezvládla ten porod a neměli jsme ten bonding. Teď už mě nikdy nebude mít rád jako mámu, bééé.”
Poté přišla Toníkova babička, chvíli ho chovala, a já sice byla vnitřně nešťastná, že se mě jako jeho matce nepodařilo plačící dítě utišit ani na chvíli od 10.00 do 15.00 a teď se už tři hodiny spokojeně houpe u cizích lidí v náručí, ale užívala jsem si to.
Na to, co přijde, až s ním zase budu sama, jsem radši ani nemyslela. Tajně jsem doufala, že ženám po sekci miminka na noc berou. Nebrali. Zmohla jsem se ještě na zoufalou prosbu: ,,Já tak doufala, že budu mít hodný miminko, béééé,” a návštěvní hodiny skončily.
Tonik spal. A spal i po krmení. A spal i v noci, celou noc. Najednou z něj bylo hodné miminko a já s ním mohla machrovat. Dodneška nevím, co mu tehdy těch pět hodin bylo, ale už vím, že ono těm dětem pořád něco je a že největší spouštěč dětského řevu je hysterická maminka. A podobných probrečených dnů mám za sebou dost. Ráda bych řekla, že už si z toho nic nedělám, ale není to tak. Asi každá máma si z toho něco dělá a trhá jí srdce, když miminko pláče. To je takové to pravé peklo, když pláč nejde utišit. A Tonik patřil ze začátku mezi rekordmany, kteří zvládli řvát několik hodin v kuse.
Malý námět k zamyšlené na závěr: Když se Toník uklidnil, měla jsem možnost sledovat okolí a uvědomit si, že víc než polovina maminek prožívala podobné peklo jako já. A ne pět hodin, ale třeba dvacet. Například ženy ve vedlejším pokoji – těm děti řvaly nonstop noc a den (pak už jsme šli s Tondou domů, tak nevím, jak to dopadlo).
Jednu noc se celou na chodbě ozývaly dvě řvoucí děti a poměrně zoufalý zvuk jedoucí postýlky. Jednu chvíli s tou postýlkou maminka očividně běhala, v jiný moment se ozvala dost děsivě znějící rána, jako by s ní narazila do zdi. Netřeba říkat, že ani jedna metoda dítě neuklidnila. I když po tom nárazu bylo chvili děsivé ticho. Jsem cele pro systém ,,rooming-in” i já jsem si nedovedla představit, že mi seberou po porodu moje dítě. Ale kontrast ve zvukové kulise mezi chodbou, kde se ozýval i z pokojů neustálý dětský křik, a tichem na novorozeneckém oddělení, kde miminka ve svých vyhřívaných postýlkách spokojeně spinkala, pro mě byl důvodem k zamyšlení, co je pro děti skutečně to nejlepší.
A jaké byly vaše první hodiny s miminkem? Užívaly jste si to jako v reklamách nebo jste prožívaly něco podobného jako já?