Když jsem čekala Toníka, měla jsem jeden traumatizující zážitek. Vydala jsem se s rodinou s neteří a synovcem na víkendovou akci do pohádkového lesa. Znáte to, taková ta akce, kde děti pobíhají z atrakce na atrakci, dostávají razítka nebo malé odměny a dospělí se (v lepším případě s pivem) plouží pomalým krokem za nimi s náhradním oblečením, motorkou, kočárkem a dalšími nezbytnostmi.
A já se přiznám, že mě to zoufale nebavilo.
A jak to v těhotenství bývá, měla jsem z toho trauma. Takhle budu teď trávit svoje víkendy? Nudit se v pohádkovém lese? No, to teda ne! My budeme s dětmi dělat jen to, co nás bude taky bavit. Tahat je na náročné túry, na vodu, na lyže, do zoo, na stěnu… V hlavě mi hlodal červíček, který říkal, že si možná na tyto aktivity budu muset chvíli počkat, ale radši jsem nad tím moc nepřemýšlela.
Ostatně, náš první pokus ukázat Toníčkovi krásy pražské zoo nedopadl zrovna slavně, jak už náš delikvent osobně referoval před několika měsíci. Tehdy jsem ale neměla ani ponětí o tom, že když se dobře baví vaše dítě, bavíte se i vy.
Není to přetvářka ani taková ta hláška útěchy, jak si bezdětní občas myslí, když rodiče ukazují nadšeně fotky z dovolené, kde ušli každý den sotva dva kilometry a nejvíc vzrušující zážitek představovalo krmení koziček pampeliškami.
Kdo by chtěl namítnout, že krmení koziček je docela vzrušující záležitost (kdo mě zná, tak ví, že pro mě docela je), tomu to s Toníčkem vysvětlíme názorně.
Ukážu vám jeden den z pohledu dospělého a z pohledu dvouletého prcka. A pak to dáme nějak dohromady.
Vypráví Barunka: ,,Pekelné dopoledne”
Čeká nás náročný den, musím si všechno dobře rozvrhnout, abychom to zvládli. Zabalit svačinu, deku, vymyslet oblečení, brzy vstávat, spěchat od snídaně… Jdeme vyzvednout zásilku a potom se musíme přesunout k jednomu a následně k druhému doktorovi. Naštěstí tam jede přímý autobus, ale jezdí ve velmi dlouhých intervalech. K prvnímu doktorovi jsme objednaní až na 11:20, tak to musím Toníkovi vzít oběd s sebou a zpět budeme spěchat autobusem, aby šel včas spát, jinak neusne a odpoledne mě sežere za živa.
Vyrazili jsme. Tonik chvíli capal, ale já znervózněla. Nevím přesně, kde to výdejní místo je. Radši naložím dítě do kočárku a jedu, co mi síly stačí. Krmím ho malými dávkami svačiny, aby nezačal kňourat a v duchu si nadávám, jaká jsem to matka, že jsem si nezjistila včas, jak dlouho bude ta cesta trvat. Venku je tolik sněhu, Toník si vzal vozíček a musí sedět v kočáře. Zásilkovna je mnohem dál, než jsem očekávala, nakonec běžím. Vyzvedneme zásilku, která je taky větší, než jsem očekávala a sotva se do kočárku vejde.
Autobus stihneme. Máme 15min k dobru. Vyložím Toníka, dám mu vozíček a nechám ho chodit. Chudinka. Stresuji se z toho, že místo lesa či parku musí procházku trávit chodníku u rušné ulice. Nakonec ho naložím do kočárku a jedeme do autobusu. V autobuse je mi zle, zapomněla jsem, že nás čeká tolik zatáček a sedla jsem si proti směru jízdy. Fuj. Přijdeme na polikliniku. Vyjde sestřička z plicní ambulance, vezme si kartičku a za chvíli se vrátí s tím, že jsme dneska neměli chodit. Divím se tomu, tak musíme počkat, až doktor obslouží pacienta a pak se s ním domluvit.
Nakonec se vydáme k druhé doktorce. Ta nás vlastně taky nechtěla vidět, chtěla jen znát výsledek z toho plicního. Ale když už jsme tady, tak si ho poslechne, když před týdnem kašlal a dohodneme se na příštím očkování. Ale musíme počkat, nejsme objednaní.
Tak já aspoň dám Toníkovi ten oběd. Tak ne, zapomněla jsem lžičku. Následuje asi 40 minut, kdy neustále Toníka napomínám, aby někam neutíkal a vysvětluji mu, že máma je blboun a musíme počkat. Vše se vyřeší, běžíme koupit lžičku. Toník objeví autíčka, tak mu jedno koupím, když byl tak hodný. Máme 20 minut, další autobus už by byl moc pozdě. Naházím do něj oběd, obléknu ho a zjistím, že nemám bundu. Nechala jsem jí na plicním. Máme 4 minuty, běžím s kočárkem chodbou, popadnu bundu a doběhneme autobus.
Vypráví Toník: ,,Tam vám bylo mašinek!”
Včera jsem měl strašně zajímavé dopoledne. Jeli jsme s mámou směrem na žluté mašinky, vzal jsem si vozíček a chtěl jsem capat, ale máma měla rohlík, tak jsem se nechal naložit do kočárku a žvýkal. Už jsem se vezl docela dlouho, tak bych zase rád vystoupil, ale úplně jsem na to zapomněl. Tam vám bylo mašinek! A autobusů!
Tramvaje, auta… a moc a moc Bavoráků! Tak jsem koukal a ukazoval a křičel. Pak jsme vlezli do nějakého krámu, tam jsem dostal bombon a máma mě vysadila. Vozil jsem voziček po dlažebních kostkách a to byla hrozná sranda, to jsem ještě nezažil.
Pak jsme jeli autobusem, to já jezdím rád, hlavně, když tam jsou zatáčky.
Chytnu se té tyče a výskám, že jsem hrdina, že bych mohl vypadnout. Pak jsme šli k tomu jednomu panu doktorovi, ten má v čekárně bagr, lego a magnetickou tabuli. Jako já nechodím k doktorům úplně rád, ale někdy mají v čekárně takové pěkné věci. A víte jak to dopadlo?
Půl hodiny jsem si hrál v čekárně a k doktorovi jsme ani nešli! Tomu říkám příznivý vývoj. Pak jsme šli k naší paní doktorce. K té chodím rád, dává místo nálepek autobusy a autíčka. A v čekárně má krásnou kuchyňku, tak jsem si hrál a běhal po chodbě. Pak jsme šli k paní doktorce, ta mě jen poslechla, nic mi nedělala a stejně jsem dostal malý červený autobus.
Potom jsem v obchodě objevil auťáky. Měli Bavoráka a dokonce bílého, jako má babi. Ale máma řekla, že Bavoráky už mám dva, tak si mám koupit Peugeota, kterého máme doma. Tak jsem se nechal přemluvit a teď jsem rád, už spinkám jenom s Peugeotem.
Máma mi dala oběd, potom jsme si dali takový srandovní běh po chodbě, to jsem koukal, co se to děje, a autobusem domů. Máma hodně běhala s kočárkem a to mě baví, to já jí vždycky fandím. Ale byl jsem pak tak unavený, že jsem padl do postýlky a spal jen s tím jedním novým autobusem a s tím Peugeotem.
Shrnutí
Jeden by řekl, že takové dopoledne plné zařizování, přesunů, doktorů, čekáren a nečekaných komplikací je peklo na zemi. A asi by i bylo. Bylo to náročné. Ale s jakými slovy jsem ukládala Tonika do postýlky?
“Toníku, hezky se vyspinkej, dneska jsme si to spolu parádně užili.”
A to kafe a čokoláda chutnaly taky mnohem líp, když měl člověk pocit, že si ten odpočinek skutečně zaslouží.