Letos jsem byl poprvé ve Vídni. Poslední dobou jsem toho nacestoval hodně – Val Gardena, Zurych, Kostnice, Sedmihorky. Zimní i letní dovolené. Maminka říká, že už to je asi na chvíli poslední naše velká dovolená ve třech, tak jsem se tentokrát dokopal něco o ní napsat. Protože do Vídně s dětmi rozhodně jeďte.
Do Vídně s dětmi nebo bez?
Maminka by vám určitě ráda napsala něco o těch památkách – o katedrále svatého Štěpána, o Hofburgu nebo o Habsburské hrobce u kapucínů. O Habsburské kryptě ve Vídni vám dokonce i vyprávěla tady. To já vám ale psát nebudu. Nechápejte mě špatně, já mám třeba Habsburky docela rád, maminka mi o nich hodně čte. Ale když si mám vybrat mez mrtvým Habsburkem a živým levhartem, tak volím jednoznačně puntíkatou kočičku.
Takže, co mě v té Vidni nejvíc bavilo? No, hlavně ty mašinky. Já jsem teda pražák, takže já jezdit metrem umím už odmalinka. Ale většinou jezdíme jen kousek, jen jednu nebo dvě zastávky, když tam ještě nejsou žádní lidé. Ale tady ve Vídni jsme jezdili mašinkami hodně, daleko, skrz davy lidí a s přestupy a tak. Já koukal jako blázen. Jedno vám ale řeknu: až vám někdo bude tvrdit, že na západě jsou slušnější lidi než u nás, tak mu nevěřte. V Praze se nám ještě nestalo, aby lidi nechali maminku stát, když ji vidí, jak má v jedné ruce mě, v druhé motorku a k tomu mimi v bříšku. Ve Vídni to mají dokonce na obrázcích a každou zastávku hlásí paní z mikrofonu, že si máte dát pozor, že někdo třeba potřebuje místo k sezení víc než vy. Ale nikdo na to nedbá. Nicméně já si i se stáním v metru poradil, vždyť taky nejsem žádné máslo.
Na náměstí sv. Štěpána byli “ihaha” a mohl jsem tam jezdit na motorce. Já vůbec teď jezdím jenom na motorce, tak i ve Vídni jsem jezdil jenom na motorce. A Vídeň je takové zvířátkové město. Mají tam dokonce pandy a to rovnou dvě. Jedna dělala ,,hají” a druhá ,,ňamini.” Maminka mě poučila, že pandy toho navíc už moc dalšího neumí, tak jsme šli dál.
Pak se mi v zoo líbili levharti, ti taky dělali ,,hají.” Obecně v tom vedru většina zvířátek dělala ,,hají.” A taky tam byli lachtani, k těm jsem moc chtěl vlézt, ale táta mě nenechal. Tak tedy potom, když se naši nedívali, tak jsem jim ujel na motorce k takovým ,,búúú” (maminka říkala, že z jejich mlíčka se dělá mozarella), co se váleli v bahně. Znalecky jsem zhodnotil, jestli to táta stihne doběhnout, usoudil jsem, že mám fakt málo času, tak jsem začal přelézat zábradlí, že k těm ,,búú” skočím dolů. Lidi kolem stáli a koukali na mě, nikdo mi nic neřekl, tak jsem usoudil, že se to asi může. Ale táta přiběhl a vyndal mě, že prý ne. Tak si búvola pohladím někdy příště, no.
Jinak nejvíc mě teda bavilo vodní hřiště. Střídalo se tam se mnou hodně dětí, já tam byl dlouho. A byl jsem největší kabrňák – teda naši byli kabrňáci. Většině rodičů totiž, nevím proč, vadilo, že si děti namočí boty. To já hned na začátku strčil nohu v botě pod vodopád a pak už táta prohlásil, že teď je to stejně jedno. Navíc pak ty boty usušil v troubě, takže žádná hrůza se nestala.
Odpoledne mě vzali na dort- koupili mi nějaký lehký, tvarohový s jahůdkami, že prý už jsem toho splácal dost, tak dostanu malý dort. Ale já vím své, když ve Vídni, tak sachr, tak jsem snědl tátovi jeho sachr… a pak ještě ten svůj dortík. Večer mi máma dala chleba se sýrem, že prý abych neměl bolení bříška, ale já objevil v lednici hranolky ze včerejška, tak jsem je rovnou zbaštil… A pak jsem usnul jako dřevo.
Druhý den šla máma s tetou za těma svýma mrtvýma Habsburkama a my, chlapi, jsme si udělali chlapské dopoledne. Byli jsme v Prátru – na ruském kole, na autodromu, dostal jsem bezva nafukovací meč a pak jsme si zašli na pravý vídeňský řízek. Ten vám byl tak velký, že jsme ho s tátou snědli napůl. A pak už cesta domů.
Cesta do Vídně byla peklo – což jsem našim taky ke konci dost důrazně sděloval. Slíbili mi mekáč a dálnici a nakonec z toho byly nekonečné serpentiny, kde mi bylo špatně a místo hranolek suchý rohlík.
Cesta zpět byla ale kupodivu o dost lepší. Ale stejně jsem si oddechl, že zase ležím ve své postýlce. Cestuji rád, ale když pak dělám ,,hají” se svojí kočičkou ve svojí postýlce a můžu vzpomínat na mašinky, autíčka a pandy, tak to mi je taky moc hezky.
Pac a pusu, váš Tonik