Aneb nejlepší způsob, jak nevyhořet
Tento článek volně navazuje na můj předchozí text o syndromu vyhoření.
Odpovídá na palčivé otázky, které trápí každého, koho okolnosti přinutí zvolnit nebo si dát pauzu.
- Jak přijmout, že vše nebude hotové tak rychle, jak bych si představovala?
- Jak si začít zase užívat práci, i když vysněné mety se spíš vzdalují, než přibližují?
- Jak se přestat stresovat termíny, které si sama sobě nastavuji?
Odpovídám v jedné větě:
Přestat se těšit na ten pocit vítěze v cíli a začít si užívat samotný závod, cestu, život.
Zní to moudře jak od babičky z Ratibořic, ale do praxe se to zavádí nesnadno.
Když jsem do svého kalendáře zařadila víc koníčků, rodinných dovolených a odpočinku, všechno mě začalo pomalu víc bavit. Všechno, i ta práce. Ale den měl stále jen 24 hodin. Musela jsem tedy přijmout, že profesně porostu pomaleji, projekty se povlečou déle a kariérní mety se mi vzdálí. Co s tím?
„Tehdy mi Dan vysvětlil, co se říká, a ne každý si to naplno uvědomuje. Že cílem je už samotná cesta sportovním životem. Ne ocenění. Ne medaile z olympiády. Ano, je výborné, že to někdo dotáhne až na absolutní vrchol. Ale když vidíte jen medaile, celý rok se smrskne jen v neustálou přípravu na něco. V našem případě stačí, aby po jedenácti měsících tréninku přišla chyba v jednom ze sedmi elementů první závodní jízdy, a všechno je v pytli. Kdo se na tohle podívá běžným rozumem, ani by si snad neměl sundat chrániče a jít na led. Měl by se zhroutit. Dan to vzal z druhé strany. Naučil mě vnímat, že každý den, každý trénink mi sám o sobě něco dal. Každý den jsem o sobě něco zjistil.”
Tomáš Verner
Článek si přečtěte celý, fakt za to stojí.
Ale co to má společného s podnikáním?
Užívat si proces a netěšit se na výsledek. Tak můžete prožívat podnikání, studium a vlastně celý život. Nikdo se asi netěší na to, až to skončí, ale přitom samotný proces žití sotva vnímáme a ženeme se od mety k metě.
Je velký rozdíl mezi udělat a dělat.
Mezi prožít a žít.
Do tohoto marasmu nás paradoxně přivedl všechen humbuk okolo osobního rozvoje. Znáte bestsellery, které vás mají naučit produktivitě?
Co třeba – Mít vše hotovo?
Je velký rozdíl mezi tím mít vše hotovo a něco dělat.
Když chceme něco udělat místo, abychom to dělali, tak hledíme vstříc výsledku. Odhlížíme od cesty. Zaměření na cíl je fajn, je třeba vědět, kam jdeme a nebloudit, ale cesta samotná se nám snadno smrskne na závod, který chceme uběhnout co nejdřív.
Místo abychom se rozhlíželi kolem, zastavili se na svačinu na krásné vyhlídce a třeba taky trochu zabloudili, vždyť někdy to stojí za to.
Třeba, když vyhoříte a hledáte dřevo v lese.
Děláme to neustále
Tak schválně:
Kolikrát jste šli do postele spokojené s pocitem, že máte vše hotovo?
A kolikrát jste se uprostřed dne prostě zastavili a byli tady a teď?
Počítám, že odpověď na první otázku bude obsahovat mnohem vyšší číslo. Dost možná ve vaší odpovědi na tu druhou otázku svítí jasná nula, protože být tady a teď zapomínáme bolestně často.
Já takhle myslím odmalička, těšit se na nové začátky patří k mé povaze. Když otvírám nový krém, už se těším, až dojde a já si koupím nový. Když jsme si pořídili psa, už jsem přemýšlela, jaký bude ten příští pes, což je vůči tomu psovi fakt nefér, ale číst neumí, tak to klidně přiznám.
Takové drobnosti moc škody nenadělají.
Dokud tak nezačnete nahlížet na celou kariéru a celý život.
Tak jsem se tedy pokusila nahlížet na cestu jako na cíl
A uvědomila jsem si, proč jsem vlastně s copywritingem začala. Protože jsem chtěla psát, protože jsem hledala způsob, jak se živit psaním. Až později jsem se ponořila do online bahna a vytyčila si misi, že já budu psát jinak. A mnohem později jsem se odrazila ode dna (jojo, některé články, které jsem psala za pakatel, fakt byly dno, ale jíst se musí a zkušenosti jsou zkušenosti) a začala budovat svou osobní značku. Ale k této práci mě přivedla vášeň pro psaní, tak bych měla být šťastná už teď. Co mi tedy brání prostě psát a užívat si, že můžu?
Zpomalit, psát pro klienty, pro své podnikání i pro radost. Užívat si, že můžu psát a brát za to peníze. Být vděčná za to, že můžu svým psaním pomáhat firmám, které dělají skvělou práci. Děkovat za to, že mi za psaní o historii platí skvělý online magazín. Mít radost, že si můžu tvořit své vlastní podnikání. Vzdělávat se. Celý život se učit nové věci, to byl můj sen a teď je z toho moje povinnost. A vůbec, celý život píšu a teď to dokonce někdo čte? Není to skvělé? O tom se mi ve dvaceti ani nesnilo!
Užívat si, že můžu psát a taky to, že psát nemusím, že můžu taky lyžovat, ochutnávat víno, číst knihy, které mě vůbec nikam neposouvají (taková kniha neexistuje, zvlášť když jste spisovatel, ale o tom jindy).
Tak se nechte inspirovat jednou spisovatelkou a jedním krasobruslařem a nahlédněte taky na svou cestu jako na cíl.
Děti vyrostou, těšíte se na to? Ne? Tak si užívejte, jak jsou roztomilé teď.
Zima skončí – těšíte se? Ne? Tak si běžte užít sníh.
Zkuste si udělat jedno malé cvičení.
Místo seznamu věcí, které je třeba udělat, se párkrát za den zastavte a vědomě dělejte to, co děláte. Ať už to je cvičení, mytí nádobí nebo třeba pití kávy. Všemi smysly a celou hlavou. Říká se tomu mindfulness a je to docela věda. Ale začít můžete takhle jednoduše.
Dejte vědět, jak to šlo.