Dítě a kočka, dítě a pes
Před nedávnem jsme měli na hlídání boloňského psíka od rodičů. Jak se Toník snášel s naším kocourem, o tom už jsme jednou psali. Doba se změnila. Tonda měl období, kdy se strašně moc chtěl s kocourem kamarádit, ale ten mu zdařile unikal. Překvapilo mě, jak se s tím, ale naše šelma vyrovnala. Teď už se o něj naše dítě moc nezajímá, navíc se kocour pohybuje konstantně v horních patrech domácnosti a zdařile drží krok s postupem Toníkovy vertikalizace. Většinou dává najevo kočičí vznešené opovržení, ale když přijde z venku, nezapomene Toníka pozdravit. Ten okoukal kočičí pozdrav, a tak k mému údivu už několikrát do kocoura na oplátku taky vrazil hlavou.
Zajímavé je, jak zvířata Tondu berou. Přestože na současném vývojovém stupni je svými schopnostmi bližší zvířátkům, domácí mazlíčkové nějak chápu, že spadá do kategorie homo sapiens. Tak mu např. pes nosí hračky, aby mu je házel, nebo pod ním sedí, když vezme do ruky krabičku s pamlsky. Kocour na něj mňouká, že jako člověk přeci ovládá kouzlo otvírání dveří.
V domě s námi bydlí ještě větší dědův pes, Betyna. Ta přebývá na zahradě a setkáváme se s ním víceméně jen tehdy, když vyrážíme na procházku. Ta po kočičím způsobu Toníka spíše ignoruje, ale znatelně méně vznešeně. Dobře chápe, že košík kočárku bývá často k prasknutí přeplněn nakoupeným jídlem a když se vrátíme z procházky, vrhá se k němu. Toník k ní pak natahuje ručičky, ona je sem tam olízne a mládě se tomu hrozně vesele směje.
Jak do této rovnice vstupuje Kimi, půjčený boloňský psík? V prví řadě se chudák pes nenají. Tonik miluje misku s granulemi. Dřív se v nich jen tak prohraboval, ale teď už vezme granuli a neomylně jí rozkouše a sní. Kocour může mít misky na okně nebo na lince, pejsek dost těžko. Takže, pokud je Toník ve fázi bdění, pes se prostě nenají. Nejdůležitější jsou ale procházky. Se psem se musí chodit ven a my normálně chodíme jen na jednu procházku denně. Teď máme vždy dvě.
Dramatický bývá ale pouze návrat domů. Když otevřu branku, obvykle přiběhne i kocour, který nás slyšel z dálky a teď se chystá domů. A nadchází řešení rébusu podobného tomu o farmáři, který převážel hlávku zelí, kozu a vlka přes řeku. Kimi je nevychovaná a tudíž nesmí zůstat sama s větším psem, aby ho nevyprovokovala k rvačce. Kocour se sice s Betynou snáší, ale jakékoliv zahánění do úzkých u dveří bych taky neriskovala. Kimi a kocour se snáší, vždycky se očuchají, a kocour se s okázalým nezájmem odnese dále. Ale při sebemenší příležitosti sekne, nejčastěji ze zálohy. Do toho Toník nadšeně péruje v kočáře a vyskakuje z něj, aby mu pejsek olízal ručičky, takže kočár nelze v prudkém kopci nechat bez dohledu.
Betyna zase cíleně blokuje cestu, aby jí neuniklo to jídlo, které určitě vezu. Ani kocour, ani Kimi kolem ní nechtějí projít a ani jeden z nich nechce projít dveřmi, když na schodech ten druhý sedí. A samozřejmě ani jeden z nich nepůjde dál do domu, dokud nepůjde panička, čekají přeci na mě. Zamknout za sebou branku, odemknout dveře a vynést do schodů dítě je najednou zapeklitým oříškem. Rébus pokračuje doma.
Vypustit dítě na zem, umýt a usušit psa, svléknout dítě, aby se neupeklo, rychle pohladit a nakrmit kocoura, aby se necítil odstrčený. Než tyto činnosti panička dokončí, svléknout se opravdu nestihne, takže se mezitím upeče. Ať žije zima. Ale musím říct, že ten pocit, když jsou všechna zvířat umytá, učesaná, nakrmená a vyspávají v pelíšcích; a Toník je nakrmen, převlečen do domácího a spokojeně si jezdí s autíčkem, to je krásný pocit.
Asi bychom to dlouhodobě zvládli, ale zatím si přeci jen pejska domů pořizovat nebudeme.
Jak jde dohromady dítě a pes?
Osobně si myslím, že zvířátka a děti patří dohromady. Ano, je to velký kus práce navíc dítě a zvíře. Člověk musí být dvojnásob ve střehu, když jsou spolu v jedné místnosti. Péče a čas se musí dělit, aby se ani jeden necítil odstrčený. Natož potom procházky se psem. Ale zvíře v rodině dítěti uštědří několik velmi cenných lekcí. A to i v případě batolete.
1. Sebeovládání a trpělivost
Toník se musel naučit, že když se na kocoura bude vrhat, kocour půjde pryč. Když bude křičet, kocour mu uteče. První pokusy byly ale docela dojemné. Toník si chtěl pohladit kocoura. Plížil se k němu. Ani nedutal, lezl velmi pomalu. Ale, když už měl kočičku na dosah ruky, nevydržel to, udělal ,,hohoho” a kocour frnknul pryč. Nicméně se nakonec naučil na kočičku pomalu. A něžně. Zvykl si třeba kocourovi ruku jen nastavit a on se ,,pohladí” sám. Nebo nastavit ruku pejskovi k olízání. Ale samozřejmě je to jen batole…
2. Když mi ublížíš, já to vrátím
Tonda je jen batole a nedokáže být na kocoura vždy jemný, někdy ho popadne a já ho musím vysvobodit, protože ten náš dobrák jen tichým mňoukáním dává najevo, že se mu to nelíbí, neožene se. Ten mu moc lekcí neuštědřil. Ale pejsek od dědečka, to je jiná. Kimi má bohaté zkušenosti s dětmi, Tonda není v rodině první. Přesto (nebo právě proto) je ale v okolí Toníka velmi ostražitá a nervózní. Když se k ní sápe na křeslo, vyštěká ho. Když jí chytne za ucho, kvikne a ožene se. Vždycky jsem poblíž, takže k žádnému skutečnému konfliktu nedojde. Ale je to velmi užitečná lekce.
Když totiž chytne za nos mámu, nastaví nos znovu, protože to je máma. Zvíře (nebo sourozenec) si ublížení líbit nenechá a dítě se učí, že jestli si chce udržet kamaráda, musí se podle toho chovat.
3. Pravidla
Tonda má v tomto životním období docela dost volnosti. Máme pravidla, která se dodržují důsledně (záchod, odpadky atd.) a ta, která se dodržují méně důsledně (ovladač, mobil…), ale všechna jsou nařizována zvnějšku. Zvířátka poskytují možnost naučit dítě, že jsou pravidla, která musí dodržovat ve vlastním zájmu. Pokud chce, aby se s ním zvíře kamarádilo, neschovávalo se, neutíkalo mu, nechalo se pohladit. Je jich zatím jenom pár, ale Toník už např. ví (i když občas ho na to musím opětovně upozornit), že když kocour spinká, nebude si hrát a necháme ho na pokoji. Když zvíře jí, v žádném případě se na něj nesahá. A teď se snažím naučit nové pravidlo, ke zvířátku se nikdy nepřibližujeme ze strany, kde nás nevidí.
Na kočce se totiž toto pravidlo učí blbě, zkuste se přiblížit k ostražité kočce tak, aby vás neviděla. Ale u pejska zaujatého žebráním jogurtu se to může stát velice snadno a Toník se může naučit, že se to pejskovi nelíbí a možná se i ožene. Samozřejmě, že se vyskytne i mnoho nevýhod soužití dětí a zvířátek. Sám rodič totiž musí mít rád zvířátka.
Ještě dlouho to totiž budu já, nikoliv Toníček, kdo ponese za zvířátka odpovědnost. Ale já měla do narození vlastního mláděte vždy radši zvířátka než děti, takže mě to nedělá problém. Na druhou stranu, zvířata mají v zásobě ještě mnoho dalších životních lekcí, která mohou Toníka naučit, jak bude růst. Jsem ráda, že mám o důvod víc si zvířátka pořizovat.