Známé rčení říká, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. V životě běžného smrtelníka s tim jistě nelze než souhlasit. V případě rodičovského pekla bych toto rčení poněkud pozměnila. Cesta do pekla je dlážděna snahou mít klid. A dostat se na scestí je strašně snadné.
Začíná to nevinně: Dítě, které posledních několik dní usíná s pláčem, si vezme do postýlky knížku a najedou je po pláči. Miláček usíná pokojně a docela rychle. Máte pocit, jak jste na to vyzráli. Před spaním si chvíli čte a pak usne s knihou rozloženou na hrudníčku. Jak krásné a takové literární a dospělácké. Jenže ono nezůstane u knížky. Po týdnu už knížky nezabírají a Toniček si žádá odnést na lože také jeden autobus.
Nu, proč ne, když tak hezky usínal s knížkou, třeba to půjde is autobusem. A ono to jde. Pozoruji Tonika klíčovou dírkou, jak si v leže jezdí autobusem po prostěradle, něco si žvatlá a postupné usíná. Vždyť jaký je rozdíl mezi tím, že si jezdí autobusem nebo, že si ňuňá plyšovou kočičku a povídá si s ní? Zase jednou dám za pravdu všem těm teoriím, které tvrdí, že dítě samo dobře ví, co potřebuje.
Mělo by se naslouchat dítěti. Ne radám autoritativních babiček, které by řekly, že hračky do postýlky nepatří, v postýlce se spí. Není přeci třeba dbát ani na poznatky moderní psychologie – jako celoživotní nespavec moc dobře vím, co psychologové říkají o čtení, televizi a jiných činnostech v posteli. Pokud máte problém usnout, nedělejte to. Mozek má vědět, že postel je na spaní, jinak budete mít problém zamhouřit oka.
Ale na to všechno teď nedáte, protože věříte svému miminku, že vám zase jednou ukázalo, že je moudřejší než ta chladná véda a tisíciletá, ale nemoderní, vychovatelská tradice našich předků. Jste moderní. Nasloucháte dítěti. Dítě usíná a vy máte klid o hodinu dřív než dřív.
Jenže ono nezůstane u jednoho autobusu. Autobusy se množí, aniž by se původní knížky vystěhovaly. Přibývají autíčka. Dítě už si nemá kam lehnout. Usínání sice je docela klidné a pohodové, ale ukládání do postýlky se protahuje.
“Tak Toniku, půjdeš spinkat. Proč nechceš být v postýlce? Co chceš? Tak mi to řekni! No, ty to ještě neumíš, tak já tě vyndám, ty si přineseš, co potřebuješ na spinkáni, a pak už opravdu půjdeš spát, ano?”
Samotné usínání se prodlužuje, protože dítě si sem tam vzpomene po dvaceti minutách usínaní/hraní, že potřebuje na usnutí něco dalšího. Ukládání je pekelné zvlášť, pokud jsem sama unavená, protože Tonik nutně potřebuje něco, co nemůžeme najít. Malé oranžové autíčko tak hledáme oba několik desítek minut. Pokud ho nenajdeme, tak z chůvičky poslouchám, jak ho Toník zoufale volá a po hodině stejně usne s pláčem a z vyčerpání. Jestliže mu něco vybraného odepřu nebo je přetažený a v postýlce být vůbec nechce, množství hraček mu poskytuje cennou munici, kterou může vyhazovat z postýlky a dožadovat se jejího návratu za mříže.
Nakonec zmizí ta poslední výhoda. Je 22:08 a dítě stále nespi. Nepláče, ale hraje si, jezdí s autíčky a povídá si s nimi. Výchova k používání nočníku jde při tříhodinovém nespacím pobytu v postýlce také o pár kroků zpět a projevuje se to i přes den. A nám nezbývá než se obrátit pro radu k chladným autoritativním babičkám. A obrnit se trpělivostí, protože postupné odebírání autíček, jakkoliv se zdá logické, prostě nezabírá, a stejně se neobejde bez pláče.
Tak se prostě hračky do postýlky zakážou. A ten řev bude zoufalý, plný vzteku a nepochopení, jak to že už nejde něco, co předtím šlo. A řev bude trvat dlouho, protože zatím vždycky zabral, takže dítě bude muset pochopit, že tentokrát to nezabere. Nakonec to pochopí, vždycky to zatím pochopilo, ale potrvá to a bude to peklo.
A ta cesta do pekla začala jednou knížkou do postýlky…
Ale není to jen o usínání. Do podobného pekla se člověk snadno dostane, když povolí jeden autobus k obědu. Skončí tak, že dítě má před sebou deset autíček, dva náramky, jeden náhrdelník a tatrovku. Pro samé hraní mu na jídlo nezbývají ruce, a tak ho krmíte a přitom sledujete, jak si při hraní namáčí rukáv do polévky. Nu, a pak mu spadne autíčko, on se zvedne, že si pro něj dojde a když už je na zemi, chce si vzít ještě nějakou další hračku. A to už vám rupnou nervy a řeknete dost. Čeká vás ale několik týdnů pekla odvykání, kdy budete mít problém dostat do dítěte sousto.
Také nemoc nebo jiná nepohoda vás snadno může svést na cestu do pekla. Třeba když byl po návratu z nemocnice Toníček rozmrzelý, špatně usínal a občas dostal v postýlce hysterický záchvat. Tak jsme ho posadili k Pohádce o mašinkách, aby se uklidnil. Fungovalo to, miláček přestal plakat a hezky usnul v postýlce. Jenže časem začal mašinky vyžadovat pravidelně.
Místo spaní stál v postýlce, zoufale dělal ,,šššš” a řval, co mu sily stačily. Když jsme usoudili, že už to je moc, že nemůže každý den v deset večer koukat na televizi, tak nás čekalo peklo. Protože dítě, které ví, že si něco už několikrát vyvzdorovalo má (zcela logicky) mnohem větší výdrž. Třeba i několikahodinovou. Bohužel tato doba také korespondovala s Toníkovou nově objevenou schopností svlékání, takže jsme vždy našli v postýlce dítě zcela nahaté (bez plíny) a oblečení i všechny plyšáky rozházené po celém pokoji.
Nešlo tak docela nechat ho plakat, protože dvouleté dítě nemůže spát svlečené. Nějak jsme to přežili a obávám se, že také tentokrát za pomocí knížky na usnutí.
Nebo obyčejný rohlík. Každá maminka to asi zná. Pokud máte někdo dítě, které vás nechá nakoupit, aniž by dostalo při nákupu obligátní rohlík, můžete si zatleskat. Já takové dítě nevlastním. A tak když musíme cestou nakoupit, musím si cestu naplánovat tak, aby rohlík už nebyl nad plán a Toník potom chtěl obědvat/večeřet. Ale také, aby nákup byl ve správnou dobu, aby dítě nebylo ani příliš hladové ani příliš syté. To bych ale nazvala jen očistcem, peklo vypadá přeci jen jinak.
Inu, cesta do pekla rodiče je často dlážděná snahou mít klid, ale v podstatě pramení z toho, že dítě je myslící bytost, která i v tak útlém věku chápe příčinu a následek.
Tedy: “Když budu řvát, dostanu, co chci. Zatím se mi to vždycky povedlo, tak proč ne ted?” Ale bohužel společná vlastnost dětí je ta, že nemají nikdy dost (autíček, autobusů, knížek, mašinek…). Tak tedy odnaučíme hračky do postýlky a budeme vyhlížet, jak nevinnou
záležitostí začne příští pekelné období. Bude to hračka povolená na procházku nebo nějaká pohádka, která způsobí novou posedlost? Nevhodně zvolená sladkost, ze které se stane návyk? Těžko říct, jak dítě roste, možnosti se rozšiřují. Ale s jistotou můžu říct, že první krok na cestě do pekla příště nepoznám, stejně jako nepoznám, kdy se z cesty ke klidu a pohodě stal strmý sestup do zmaru a mizérie.
A to je na tom to nejzrádnější.