Není to tak dávno, kdy se tento blog hemžil historkami o uspávání a kdy jsem považovala noční nevyspání a vstávání v půl šesté ráno za běžné součásti mateřského života. Ale když se několik dní za sebou uspávací seance doprovázená příšerným řevem opakovala dva až třikrát denně, řekla jsem si dost. A co nás zachránilo? Kromě vlastního odhodlání taky tzv. Estvillova metoda uspávání.
Musí to jít jinak. Začala jsem zjišťovat. Z několika stran jsem měla pozitivní reference na metodu kontrolovaného pláče (ať už tu konkrétní podobu vynalezl kterýkoliv pán). Nikdy jsem nebyla zastánce žádného výchovného stylu, který by obnášel řev, i když je mi jasné, že bez trochy pláče (na obou stranách) se život rodiče neobejde. Byla jsem smířená s tím, že budu Toníkovi několik hodin zpívat a držet ho za ručičku.
Ovšem, místo toho jsem několik hodin držela za ručičky svíjející se dítě, které sice bylo utahané, že se mohlo uzívat a vyšmudlat si očička, ale chtělo si za každou cenu hrát na bříšku. Silou veškeré své vůle padající kukadla otvíralo, dokud se neuvztekalo do absolutního vyčerpání. Tehdy jsem začala situaci vnímat trochu jinak. Nikde jsem na tento problém nenarazila. Všechny děti v mém okoli prostě plakaly, když je maminka odložila z náruče nebo odešla z místnosti. Já položila Toníka do postýlky a únava se změnila v nevyčerpatelnou studnici energie, mládě se postavilo, a když jsem odešla, vesele si hrálo, dokud ho vyčerpání a přetažení nedohnalo. Potom většinou už pouze řvalo bez ohledu na to, zda jsem tam byla nebo ne, protože bylo vyčerpané a neumělo ani nechtělo usnout.
Estvillova metoda uspávání
Jednoho dne jsme se tedy s manželem rozhodli, že to musíme změnit. Nakoupila jsem dostatek vína, na týden jsme oba zrušili všechny plány na večer, já si do diáře napsala velkým písmem ,,konec uspávání,” abych věděla, že si ani na den nemám nic plánovat, protože i ve dne mě čeká peklo.
Metoda kontrolovaného pláče spočívá v tom, že dítě se neuspává, pouze navodíme atmosféru spánku, položíme, pohladíme, dáme plyšáky a další usínací pomůcky a odejdeme. V určitých intervalech (a zde se jednotlivé metody liší) se do dětského pokoje vracíme, ale dítě nijak neuspáváme, nevyndáváme z postýlky, pouze, jakkoliv je nám přirozené, ho ujistíme o své lásce a jdeme pryč.
Důležité je, aby se intervaly prodlužovaly. Největší překážkou pro mě bylo spaní v samostatném pokoji. Do té doby Toník spinkal v postýlce vedle naší postele. Zprovoznili jsme tedy znovu pro klid v duši monitor dechu a rozhodli se to zkusit. Jelikož s uspáváním trval řev po uložení do postele přes den průměrné 40 minut a večer kolem deseti, ale někdy se protáhl i na několik hodin, čekala jsem několikahodinové plačící peklo. Byla jsem také plně srozuměná s možností, že to prostě nezvládnu a plakat ho nenechám.
Začátky
Uložili jsme Toníka do postýlky, pohladili, dali dudlík, zpívacího pejska a mazlícího zajíčka a šli večeřet. Pravidelně jsme ho tam chodili uklidňovat. Několik minut si povídal a hrál s pejskem a zajícem. Pak začal plakat. Pláč mu vydržet celkem 15 minut. A pak bylo ticho. S manželem jsme na sebe koukali a báli se do místnosti vejít. Když jsme se odvážili, zjistili jsme, že Toník spí. A chrněl dál.
V noci se probudila dvakrát na krmení, když dopil flašku, zaplakal, ale než jsem se vrátila z kuchyně s novou láhví, pláč ustal. Čekala jsem tedy 10 minut, abych ho mohla jít bez starostí přikrýt a zkontrolovat a spát dál. Poprvé za tento kalendářní rok jsem mohla mezi krmením dítěte spát. Žádné hodinové uspávání, žádné přemlouvání, že je noc a hrát si budeme ráno. A co víc, Toník se probudil ve svých 5:30, šla jsem ho pohladit, řekla, že my ještě máme noc, odešla, a on spal dál. Dokud nás neprobudil manželův budík.
Denní uspávání nevypadalo zdaleka tak idylicky. Provázel ho půlhodinový pláč ještě několik dalších dní. Ale ve srovnání s tím, co jsem zažívala při uspávání, to byl slabý odvar. Druhý večer jsme Toníka uložili, políbili na dobrou noc, on si 10 minut hrál a povídal… a pak bylo ticho. Přitulil se k pejskovi, sám si dal do pusy dudlík a usnul. Prostě se naučil něco, co do té doby neuměl – usnout. A u nás doma nastala oáza klidu.
Vývoj
Nebudu následný vývoj idealizovat. Našly se i později večery, kdy třeba deset minut plakal. Nebo dny, kdy plakal třeba i hodinu. Ale docházelo k tomu méně často než při původním uspávacím rituálu. A tyto situace se stávaly řidšími a řidšími. Postupem času se odbouralo jedno noční krmení a Toník už vstává na jídlo jen jednou za noc a to kolem páté hodiny. Potom spinká do budíku, který manželovi zvoní někdy kolem půl osmé. Pokud jsem vzhůru dřív, často ho slyším, jak si potichu v postýlce hraje.
Abychom měli přehled, nainstalovali jsme mu do pokoje kameru. Víme tedy, že zhruba hodinu před probuzením se posadí, hraje si s pejskem a s dudlíkem, a až když zaznamená nějakou aktivitu v našem pokoji, začne se projevovat hlasitěji.
Několikrát už nás nechal spát do devíti. Časy, kdy jsme museli vstávat v 5:30, protože mládě je vzhůru, jsou pryč. Stejně jako pravidelně se opakující probdělé noci.
Když vstáváme v osm, a ne v šest, není nutné ukládat díte k dopolednímu a potom k odpolednímu spánku. Krásně vydrží do oběda a jeden dlouhý spánek mu většinou vystačí do večera. Přes den většinou usíná po několika minutách hraní a následném nadávání. Večer už často usíná zcela bez protestů.
Výsledek
Celý náš život se přestal točit okolo spánku a uspávání. Můžeme uložit miminko a jít večeřet.
Nečekáme až se jednomu nebo druhému podaří zbojníka uspat. Babičky se nemusí uspávání (které se pro nás stalo samostatnou vědeckou disciplínou) děsit.
A ani to moc nebolelo. Netrápily nás hodiny hysterického pláče, na které jsem byla připravená. Někteří psychologové uvádí, že dítě přestane plakat a usne, ne proto, že by se to naučilo, ale protože si pomyslí, že pro nás není důležité, pomoci se nedovolá a padne vyčerpáním. Náš případ to není. Toník nepadne vyčerpáním, zcela vědomě se po skončení hry schoulí k plyšákovi, vloží do pusy dudlíka a usne. Když pláče, vždycky za ním přijdeme a pokud mu je špatně a je třeba nemocný (to samozřejmě z obvyklého režimu povolím) stejně nás volá, takže žádné poškození našeho vztahu tam nevidím. Když to srovnám s každodenní rvačku o to, kdo padne vyčerpáním dřív, jakou jsme praktikovali před tímto experimentem, vidím zde pouze pozitiva.
Sama nevím, jak bych reagovala, kdyby Toník místo pár minut brečel několik hodin v kuse. To by mi asi nestálo za tu vidinu prospané noci. Ale my neměli srovnání. Pro nás bylo samostatné usínání posunem k lepšímu ve všech ohledech. Každé dítě je jiné a každé vyžaduje kontakt méně nebo více intenzivně. Pro nás to ale bylo.
Místo vztekání na obou stranách a nervů z uspávání máme klid a dostatek spánku celou noc. A to se vyplatí.