Stále dokola avizuji, že mám doma hodné miminko. Ale poctivým čtenářům mého blogu jistě neuniklo, že existuje něco, co bych pracovně nazvala jako ,,odvrácená strana Toníka.” Tento rys se obvykle aktivuje ve chvíli, kdy si dovolím něco tak podlého a zákeřného a pokusím se uložit dítě do postýlky. A to především ve chvíli, kdy do postýlky pokládám dítě zcela očividně unavené. Čím víc je totiž dítě vyčerpané, tím pravděpodobnější je, že ho to rozčílí. Logiku to nedává, ale většina rodičů to asi zná. Ditě zívá, šmudlá se, je protivné, prostě nechávat ho déle vzhůru trápením pro oba. Položíte miminko do postýlky, oči se vyloupnou zpod víček jako ve filmu, začne živě mávat ručičkama a kopat nožičkama, všechno mu přijde nesmírně zábavné až do chvíle, kdy pochopí že se po něm chce něco tak nepatřičného jako usnout. Když dítě nespí, je to peklo.

Když dítě nespí a vy víte, že spát chce

V tu chvíli máte několik možnosti. Nezkušený rodič možná mládě z postýlky vyndá v domnění, že asi spánek nepotřebuje. Aktivace odvrácené strany je při příštím pokusu o uspání naprostou jistotou. Jediné, co mi zbývá, je vytrvat, nenechat se rozhodit a dítě se pokusit uspat. Nebudu se zde šířit o variacích na přejíždění dlažebních kostek, zpívání, hlazení nosíku a nenápadném zavírání očiček. Možná jindy. Zoufalé snahy o uspívání, které často vyústí v důmyslně složité strategie jsou tématem na samostatný článek.

Ne každé dítě má ale tak vyvinutou odvrácenou stranu jako Toníček. Již při spuštění středního stupně pláče našeho miláčka neznalý pečovatel startuje auto a míří na nejbližší pohotovost, protože podle intenzity řevu má minimálně zauzlovaná střeva nebo krvácení do mozku. Jakmile se aktivuje nejvyšší stupeň křiku, můj mozek pravidelně pro jistotu vypíná. Uvěřila bych mu v té chvíli klidně i porodní bolesti.

Proč tak křičí? Inu, dítě je obrazem rodičů, že. Takže já mu rozumím. Chce spát a ono to nejde. Také mám problémy se spánkem a mnohokrát jsem mlátila vzteky do polštáře, když byly čtyři ráno, druhý den jsem měla vstávat do práce a stále ne a ne zabrat. A mohl by mi zdravý rozum stokrát velet, že je třeba se uklidnit, protože záchvaty vzteku mě do říše snů nepřivedou. Navíc, jakmile Toník odmítá usnout už dlouhou dobu, popadá mě podobná hysterie jaká ovládá jeho. Na svou obranu musím říct, že někdy takový řev trvá i několik hodin a já obvykle ztrácím nervy až v průběhu třetí půlhodinky, kdy se řev vystupňuje kamsi ke střední úrovni.

když dítě nespí

Nicméně mé vystupování v danou chvíli už není o mnoho dospělejší než chování pětiměsíčního mláděte. Například když se při odchodu z ložnice uhodím nohou do stolu, většinou nadávám docela sprostě.

Dále si představte tu situaci, když dítě uspíte, víte, že na svačinu máte zhruba těch dvacet minut. Vezmete jogurt, nasypete do něj oblíbené müsli, zalijete čaj, odnesete oboje ke stolu, zamícháte lžičkou a polovina jogurtu se rozlétne po pokoji. V takovou chvíli obvykle se slovy: ,,Proč se to musí stát zrovna mě!” Vytírám podlahu a polykám slzy vzteku.

Obvykle nejsem člověk příliš asertivní. Nenávidím telefonování a mé stížnosti např. operátorům by se daly charakterizovat Cimrmannovým ,,zaslali jsme ostrou prosbu.” Ale když např. v této dvacetiminutovce krátce po usnutí Toníka chci vybalit právě doručený nákup a zjistím, že je něco špatně, v kůži operátorky, která má mou stížnost vyřizovat byste být nechtěli.

Jednoho dne jsem takhle vyrazila s Toníkem na procházku. Bylo to právě v době, kdy mé hodné několik hodin spinkající miminko procházelo nějakým vývojovým skokem a odpolední spánek se počítal na minuty. Vložit do kočáru a vyhledat nejbližší dlažební kostky mi připadalo jako nejjistější. Malovala jsem si to jako pohádku. Bylo krásně, v kočárku jsem vezla deku na cvičení, učebnici němčiny, knížku a těšila se, jak si pak zaslouženě vychutnám třeba zmrzlinu. Toník je přece unavený a v kočárku usne hned. Nevzala jsem si s sebou ani uspávacího pejska. Vyrazili jsme. 

Na špatnou stranu. Sluníčko svítilo Tondovi do očí a když jsem zakryla boudičku kočárku plenou, začal za ní tahat, smát se na ní a sladké sny byly v nedohlednu. V úvahu tedy přicházela pouze jedna světová strana. Šla jsem zpočátku svižně. Po dvou kilometrech už jsem znervózněla. Od domova jsme se vzdalovali rovnou čarou místo, abychom udělali nějaký rozumný okruh. Toník začal jevit známky přetažení. Vztekal se, mlátil kolem sebe a nabíral k pláči. 

“Toníku, já ti rozumím. Já se snažím, aby to co nejvíc drncalo. Ale když se neuklidníš, tak neusneš, s tím já nic neudělám.”

Jakýsi pán na zahradě podél chodníku se pobaveně usmíval a pronesl: ,,On vám rozumí, když s nim takhle mluvíte?”

“Hele, víte co, hleďte si svýho!” odbyla jsem ho a hodně jsem se držela, abych nedodala něco peprnějšího. 

Aplikace v telefonu už oznamovala čtvrtý kilometr, chodili jsem 40 minut, Tonik nabíral ke třetímu stupni pláče. Našla jsem dlouhý pás dlažebních kostek. Jenže jakmile začalo dítě usínat, objevilo se ono šmudlání očiček a následný výpadek dudlíku. Udělala jsem dva kroky, Toníkovi padala očička, okamžitě se zašmudlal a brečel dál. Musel na mě být moc hezký pohled. Shrbená nad korbou, v jedné ruce kočár, v druhé jsem Toníkovi držela ručičky, aby se nešmudlal. Kolem šel pár s malým pejskem. Čoklík na mě začal štěkat. 

,,Zmlkni, čokle!” okřikla jsem ho. Páníčkové na mě hodili ošklivý pohled, ale nic jiného nedodali.

Toník už začínal usínat, když vedle domu poblíž jistý řidič troubil v autě. Asi na někoho čekal a chtěl je popohnat. Zabrzdila jsem kočár a doběhla k němu. 

,,To musíte vážně troubit? Nemohli byste si jako normální dospělí lidi zavolat? Budíte mi dítě!”

Pán byl tak konsterován mým výlevem, že nejenom přestal troubit, ale ještě se mi omluvil.

Vrátila jsem se ke kočárku a naštěstí už po pěti minutách usilovného přejíždění kočičích hlav a křečovitého svírání ručiček Tonik usnul. Vyčerpaná jsem sedla na lavičku a nabrala dech. Na učení, četbu nebo cvičení už jsem ani nepomyslela. Jediné, co mě napadlo bylo, že potřebuju po té hodině a půl na záchod, domů je to daleko a domů stejně ještě nemůžeme, protože potřebuji, aby alespoň 30 minut spal, jinak nebude dostatečně odpočatý, nevydrží do večera a na dvoře se zaručeně probudí.

No, co. Budu to muset vydržet. Poslušně jsem se zvedla nachozené kilometry zaokrouhlit. Vždycky, když se mě takhle zmocní klid, tak se pak za svoje chování stydím. V klidu by to jistě šlo řešit lépe. Na druhou stranu, lidé občas zcela zbytečně dělají na ulici kravál, nebo se zcela bezdůvodně snaží poučovat mladší generaci. Když budu poslušně klopit oči (jak bych to bezpochyby udělala ve svém normálním stavu) příště vynervují jinou nevinnou maminku. Tihle si to třeba příště rozmyslí. Jak říkám, když mi dítě nechce usnout, tak se najednou nepoznávám.

když dítě nespí

Z toho plyne poučení pro ty bezdětné čtenáře mého blogu. Když půjdete kolem maminky s kočárkem (natož pokud se z vozítka ozývá pláč), sklopte oči, ztište krok a jděte dál. Prostě dělejte, že neexistujete. Protože i ta nejjemnější bytost se promění v saň, pokud probudíte dítě, které právě usnulo. Kdo má za sebou i třeba jen pár dní s miminkem, tak to ví.

Ostatní to třeba někdy poznají a do té doby, dejte na mou radu: nedrážděte matku dítěte, které nespí!