Mluvení je pro gumy (dvouleté dítě nemluví)

Dvouleté dítě nemluví a rodiče hned vyšilují a žhaví telefonu. Volají psychologům a tak. Ale přeci, k čemu je mluvení?

Víte, maminku už se mnou dokonce posílali na neurologii, že mi jsou dva roky a ještě nemluvím. Naše fajn paní doktorka mě nikdy do ničeho netlačí a mamince říká, ať je hlavně v pohodě. Tak ta trvá na tom, že jsem holt kluk a chlapečkové bývají trochu pomalejší než holčičky. Když jí maminka řekla o té neurologii, tak kroutila hlavou, proč by mě jako měli trápit, že doktorů si užívám už tak dost.

A já teda nevím, ale já jsem zatím nepochopil, co na tom mluvení všichni mají, vždyť já ho vůbec k životu nepotřebuji.

Jelikož jsem studovaný už z dělohy, tak jsem si zjistil a odpozoroval, že řeč má několik významů. Zaprvé, má sloužit k předání informace. Zadruhé, komunikace buduje a utužuje vztah, lidé si sdělují pocity a tak. Tento druhý účel je přeceňován především holčičkami. Jak jsem vypozoroval, například táta na to taky moc není. A já jsem přeci ten chlap. Navíc máma mele za dva a tak máme vztah utužený až až.

Podle mě je lepší, když k ní přijdu, udělám mazli, mazli nebo jí dám pusu. Aby byla spokojená, tak se u toho usmívám a křičím ,,mamí,” a to podle mě na komunikaci postačí. K předávání informací je řeč skutečně užitečná. Dokud jsem říkal jenom “oooo” nebo ,,eeeeee,” tak jsme si rozuměli méně než teď. Ale k tomu, abych vyjádřil to, co nutně vyjádřit potřebuji, k tomu mi vystačí opravdu málo slov a rozhodně nepotřebuji mluvit ve větách jako maminka.

Představím vám tedy svou slovní zásobu a posuďte sami, zdá-li se vám nedostatečná. 

Toníčkova slovní zásoba

dvouleté dítě nemluví

Na druhou stranu, když se vás někdo zeptá, co chcete k jídlu, vy zřetelně odpovíte ,gagao” a dostanete rajče, tak to by jednoho od mluvení zase hezky odradilo.

Vyjádřím toho ale mnohem víc

A to je právě to. Zdálo by se, že takto je má komunikace omezená, ale moje maminka má opravdu bezbřehé kombinační schopnosti a vždy pochopí, co chci vyjádřit.

Příklad č. 1:

Já: Mamí! (a ukazuji na kontejnery s tříděným odpadem) -> Mámá: ,,Ne, Toníku, odpad půjdeme vynášet potom.”

Já: Babí! -> Máma: ,,Ano, vím, s babičkou už jste taky vynášeli odpad.”

Já: Babí! (a ukazuji na logo Obi) -> Máma: ,,No, jo, s babi jste byli v Obi, vid?”

Příklad č. 2:

Máma: „Toníku, chceš jet výtahem nebo po schodech?” 

Já: Íííí.

Příklad č. 3:

Máma: ,,Pustíme si krtečka.”

Já: Drn, drn.” Máma: ,,Dobře, tak tedy ten díl s Autičkem.”

A k čemu mi to je?

Jistě, najdou se chvíle, kdy mám trochu problém se domluvit, ale ze zkušenosti vím, že naučit se správné slovo zdaleka nemusí přinést kýžený výsledek.

Například dlouho jsem neuměl říct ,,dudu” a jen jsem křičel a ukazoval na místo, kam máma dudlíky přes den schovává. Naši mi nabízeli různé hračky, a pak táta prý, ať se naučím mluvit. Tak já jdu, řeknu nahlas a zřetelně ,,dudu” a máma na to, že ne, že dudlíček je jen na spaní.

Nebo k čemu mi je, když drží ovladač a křičím drn, drn, když mi máma ty Auta stejně nepustí s tím, že nemůžu pořád koukat na telku?

A taky, když jdeme kolem vchodu do metra, tak křičím ,,šššš,” co to dá, a stejně třeba projdeme kolem a mašinkou se nejede.

Takže ono to mluvení také není žádný zázrak.

Jak říkám, zatím jsem nenašel žádný důvod k tomu, abych se učil mluvit jako dospělák. Až budu jednou zase potřebovat nějaké nové slovo, tak já se ho naučím, nejsem guma. Ale kdybych začal normálně plynně komunikovat, tak by se mi už hůře předstíralo, že nerozumím. Ignorovat mámu, když mi něco vysvětluje, by potom bylo mnohem obtížnější. 

Takže mluvení fakt ne, mluvení je pro gumy!