Každé dítě rádo drandí na odrážedle, jezdí autíčky nebo kouká na telku. O tom vám psát nebudu. Ale rozhodl jsem se napsat něco o těch svých zájmech, které považuji za ne tak úplně tradiční.
Tříleté dítě zábava venku
Maminka ráda říká, že jsem se narodil do špatného století nebo města. Že takový ten režim, v jakém vyrůstaly minulé generace, které jejich rodiče prostě vypustili ven a zavolali na oběd, by mi vyhovoval více. Venku jsem hodnější a veselejší. Doma je nuda. Všude se válí ty edukativní hračky, takže to tu páchne vzděláváním a rozvíjením. Jen auta beru, auta jsou cool.
Tour de hřiště
Určitě jsou města, kde mají málo hřišť. Praha 9 k nim nepatří. Když kolem našeho domu namalujete kružnici o poloměru 2km, najdete tady přes dvacet hřišťátek. A každé je jiné. Protože máma ráda chodí a já rád jezdím na motorce, tak pořádáme tzv. Tour de hřiště. Za jednu procházku si stihnu pohrát tak na pěti až šesti hřišťátkách, takže mě to ani nestihne omrzet a máma si na lavičce může číst tu svojí literaturu.
Čtu SPZ
Poznávání značek aut je dobrá zábava. Ale značek aut je omezený počet. A protože já mám strašně rád písmenka a čísla, tak chodíme od auta k autu a já ukazuji, přečtu, co umím, a maminka musí zbytek říct. Někdy takhle čtu i nápisy na domech nebo na kanálech. Lidi se pak diví, jak jsem inteligentní a já si připadám jako děsný borec. Máma se taky dme pýchou. Rozhodně se tváří líp, než když se mě někdo na něco ptá a ona tak přiškrceně vysvětluje, že ještě nemluvím…
Nájezdy pro kočárek a invalidy
Bydlíme v oblasti, kde stojí hodně paneláků. A ty mají hodně vchodů. K těm vchodům vedou schody a většinou také taková rampa nebo přímo dlážděný nájezd, aby maminky nemusely nosit kočárky do schodů. A to já mám hrozně rád. Vždycky si motorku vynesu po schodech nahoru a pak sjedu po nájezdu dolů. U každého tak dvakrát. Jeden blok tudíž obcházíme docela dlouho. Máma už někdy žebrá, abych si pospíšil, ale já si nemůžu pomoct…
Nakupuji
Nejlepší na celé procházce je, když jdeme nakoupit. V Lidlu a v Kauflandu mají takové vozíčky pro děti. Máma mi dá penízky, já je tam strčím a jedu. A pak si nakládám svoje zboží. Maminka mi to pak většinou prohlédne a nařídí většinu vrátit, ale i to mě baví. Když nemají vozíček, obejdu se s košíkem, který za sebou táhnu a třeba přitom i jedu na motorce. Samozřejmě není možné nakoupit bez rohlíku. Vždycky když jdeme do krámu, musím si koupit rohlík, i když zrovna nemám hlad. Nejradši ale nakupuji máslo a sýr, protože je mám rád a vím, kde se berou.
To mě maminka většinou nechá vybrat, jen se vzteká, že jsem zase vzal to nejdražší. Ale já vím svoje, dražší – určitě lepší, ne? Jelikož tak uvažuje většina dospělých, tak se nemůže maminka divit, že tak uvažuji já, když mi ještě nebyly tři. Potom vyložím věci na pult, dám paní u kasy klubovou kartičku a máma mě zvedne, abych mohl zaplatit kartou. Chtěl bych i mačkat ta tlačítka, ale to mě máme ještě nenechá, prý bychom moc zdržovali. No, pak se dožaduji toho sýru, ale máma mi ho většinou dá bohužel až doma a musím se spokojit s rohlíkem.
Doma
Když jsme doma, tak taky není vždycky nuda. Ale doma dělám to, co většina kluků – jezdím s auty, nakládám tatrovku, čtu si knížky, skládám si Duplo, hraju na piano, pouštím písničky atd. Tady už nejsem tak originální, i když…
Hry s auty
S auty umím jezdit. Nejlepší ale je, když jim můžu sundat pneumatiky a ty pak naskládat dovnitř tam, kde by měl sedět pan řidič. Taky ta auta různě schovávám mámě do skříní a šuplíků. Ona se pak diví, když dává na stůl, že tam na talíři najde Bavoráka nebo Fiata, ale já si moc dobře pamatuji, kam jsem si je dal.
Pismenka a čísla
Mluvit já neumím a nechci. Nevím, co na tom ti dospělí tak vidí. Někdy mám pocit, že nic jiného, než abych mluvil, je nezajímá. Tak já to teda tím spíš dělat nebudu, že. Ale mám rád abecedu a písmenka všude. Už umím skoro všechna, tak si je někde najdu a čtu.
Nebo mi je máma musí psát a já pak říkám, co napsala. A číslíčka, ta jsou ještě lepší. Máme doma pěnové puzzle s čísly. To já si vždycky tu velkou číslici vezmu, dojdu si k hrací kostce, která má na sobě čísla, a to číslo zmáčknu. Někdy to ještě kombinuji s hracím tabletem, kde jsou taky čísla a s kostičkami z Duplo vláčku, na kterých jsou taky napsaná čísla.
Taky mám autobusy, donedávna byly všechny stejné, ale pak jsem mámu přemluvil, aby na jeden napsala číslo “našeho” autobusu. A pak mi musela nalepit číslíčka na všechny ostatní.
Teď jsem se naučil počítat auta.
Vždycky si jedno zaparkuji, řeknu ,,jedna,” pak zaparkuji další, řeknu “dva” a tak dál, až do pěti. Máma vždycky strašně nadšeně tleská ručičkama, když řeknu správně, kolik těch aut je. Nevím proč, asi ve škole na matice nedávala pozor… Nejradši mám ale číslo ,,osum” a chci už aby těch aut bylo osm, máma se pak vzteká, že jich nemám osm, ale pět, tak ať to říkám správně, ale já chci aby jich bylo osm. Nevím, proč jí to tak vadí.
Parkování aut do garáže
Garáž je dost široký pojem. Může být z lega, z papíru, nebo jen čtverec složený z pastelek. Důležité je, že tam je něco jako vrata, co můžu otevřít, vjet dovnitř autem, zavřít vrata… a tak dál dokola. Potom zkouším, která auta ze všech, co mám, se tam vejdou a kolik se jich tam
vejde. Máma mi postavila super fancy garáž na všechna autíčka, ale to není ono. Parkovat je do šuplíku s čínkami je přeci jen lepší.
Čtení knížek
Mám spoustu knížek, které jsou dělané pro mě. Ale ty mě většinou moc nebaví. Máma má plnu knihovnu knížek s obrázky (hlavně zvířátek), které jsou její. Já si je vždycky vyndám a pak si je prohlížím a říkám, co umím. To třeba u těch dětských knížek vůbec nedělám.