Když Toník jen tak ležel pod hrazdičkou a tupě do ní mlátil ručičkami, těšila jsem se na to, až bude samostatnější. Až mu nebudu muset všechny hračky podávat, že si za nimi doleze a leccos si podá. Představovala jsem si, jak pro něj budu už jen takový mýtický průvodce. Něco jako Cheirón pro Achillea nebo Obi Wan pro Anakina (pokud možno bz toho vraždění neviňátek v chrámu). Toník bude objevovat svět a nebude potřebovat nic víc než mou ctěnou supervizi. Co se může zvrtnout?
Dnešní den začal zajímavě. Toníček spinkal v kočáře na dvoře. Už dávno nejsem ta úzkostná maminka, které nestačí, že chůvička mlčí, ale také se neustále dívá z okna a vyžaduje vizuální ujištění. Ale zrovna jsem se oblékala poblíž okna, tak jsem vykoukla a zděsila se.
“Tome, Toník vylejzá z kočárku!!!”
Toníčkovi se nějak podařilo přehodit nohy přes nánožník a pomalu se sunul celý z korby ven. Asi by to přežil, já jsem prý taky jako malá z kočáru vypadla, ale tehdy ještě moudří výrobci Liberty instalovali do korbiček kšíry. Manžel vyběhl ze sprchy jen v trenkách, já na sebe rychle hodila nějaké triko (ještě že máme dvůr plný harampádí snad z konce minulého století a není k nám vidět) a pádili jsme tam. Od zítřka bude miláček jezdit ve sporťáku, jelikož korbička už jeho nově nabytým pohybovým schopnostem nedostačuje.
Dítě jsem odložila k pasení koníčků a šla vařit. Toník už totiž trochu leze. Takovým tulením příjemně pomalým stylem na způsob Meresijeva, ale pohybuje se. Můj sen se samozřejmě vyplnil. Dopoledne u nás probíhají tak, že já sedím za počítačem nebo za knížkou, Toník pase koníky, já na něj každé dvě minuty zavolám, on se na mě otočí, zachechtá se (“Jo, já vím, že jsem hustej, už neotravuj, mám práci”) a znovu se soustředí na svou původní činnost. Kromě tohoto druhu supervize je také občas nutné podat hračku, kterou si odhodil pod gauč nebo odebrat nevhodný předmět zájmu. Ještě včera vládl Tonda inteligencí želvy. Každý ví, že želva jde za svým cílem dosti torpidně. Nicméně, když ji otočíte o 180 stupňů, jde většinou dál, i když se tak cíli vzdaluje. Když Toník začal ožužlávat kabely a adaptér od počítače, stačilo ho otočil zády k němu a pod nos strčit barevného a edukativního pejska nebo žabičku. Dnes už ale pravděpodobně u našeho lezce došlo k vývojovému skoku a když jsem ho otočila směrem k plyšové hračce, zkušeně zapivotoval a už se sápal po unylém, černém, zkrátka naprosto needukativním adaptéru. Navíc jsem zjistila, že jeho rychlost je přímo úměrná motivaci a když se na zemi válí třeba igelitová taška, je mnohem motivovanější, než jako jsem kdy měla doteď příležitost pozorovat. Odnesla jsem tedy dítě pást koníky mimo jeho herní kout tak, abych na něj z kuchyně viděla.
A protože jsem žena mnoha činností, postavila jsem na plotnu vodu na těstoviny, nakrájela slaninu a pustila robotický vysavač. Uhlídat, aby Toníkovi nepřejel ručičky (ačkoliv ten v tu chvíli strnul a zcela fascinovaně sledoval kroužící Roombu, takže žádnou supervizi na rozdíl od vysavače a slaniny nepotřeboval), bylo nad mé možnosti, proto jsem vysavač poslala uklízet do předsíně a dětského pokoje. Vesele jsem smažila slaninu, po očku sledovala dítě a říkala si, že robotický vysavač je přeci inteligentní a autonomní a nepotřebuje ani dozor ani asistenci. Naše Roomba je ale pravděpodobně natolik chytrá, že se umí vyhnout práci. Vždycky se někde zasekne a zahlásí error. Když to udělá, pokud nikdo není doma a nemůže ji vysvobodit, má na celý den volno. Nejprve se zasekla pod záchodem , vehementně hlásila error a bolestivě pípala, jak se snažila vyprostit. Sundala jsem slaninu z plotny, hodila Toníkovi časopis s blahosklonným výrazem (“Na, můžeš si číst”) s tím, že ho to zabaví, vysvobodila Roombu a dala na plotnu druhou várku slaniny. Ale to už bylo trochu moc. Manžel s dědou na mě volali pod oknem, kocour mňoukal za dveřmi, slanina z nějakého důvodu prskala a skákala z plotny a já si všimla, že Toník časopis sice roztomile cupuje, ale ukořistěné cáry si spokojeně cpe do pusy. Živě jsem si představila kolik jedů a barviv právě proniká do jeho malého organizmu a sebrala mu časopis. Nerozřval se, jen zakňoural. Ale já pochopila, že se to stalo. Ta chvíle, která musela jednoho dne přijít. Už nejsem srandovní maminka, která nezkazí žádnou legraci. Už jsem ta, co vždycky přijde a ty nejzajímavější, nejblýskavější a nešustivější věci sebere. A bude jenom hůř. Než jsem se nad tímto smutným okamžikem stihla zamyslet, Roomba z dětského pokoje zoufale hlásila error a hlášku doprovázela skomírajícím zvukem motorku. Lekla jsem se, že si ten předrahý zázrak techniky nějak ublížil a běžela jsem tam.
Zázrak techniky si vytáhl z koše na prádlo mé tričko připravené k žehlení a zamotal se do něj. Zatímco jsem ho vymotávala a poslouchala jeho nadávání (robotické vysavače stejně jako želvy nemají v oblibě polohu na zádech), Toník vesele cupoval časopis, který jsem naivně odložila jen o kus dál v domnění, že si ho ještě nenajde. Do včerejška stačilo mu věc sebrat, neuměl zaměřit pozornost a najít ji v jiné lokaci, to si radši vzal hračku jinou, která ležela poblíž. Leč, další vývojový skok. Časopis přežil, slanina nikoliv.
Odložila jsem kouřící pánev se zuhelnatělým obsahem za okno, vyvětrala kuchyň, posbírala kusy časopisu a vybrala jejich zbytky z Toníkovy pusy (přičemž mě dvakrát kousl, má jen dva zuby, ale dost to bolí a když řeknu “au,” může se potrhat smíchy). Roombu už jsem radši poslala do domečku nabíjet se, slanina se naštěstí spálila všechna a nebylo co dalšího smažit, Toník zaměřil svou pozornost na zcela bezpečnou edukativní kočičku. Tu needukativní, chlupatou, která mňoukala za dveřmi jsem do toho radši ani nepouštěla. Jako správná matka 21. století jsem si tu spoušť nafotila a s patřičně vtipnými komentáři nahrála na Facebook. Zavzpomínala jsem na časy, kdy byl Toník takové to novorozeňátko, co jen tupě kouká na hrazdičku, a šla krájet zeleninu na salát.
Počítám, že podobných příběhů bude víc. Na druhou stranu mi víc starostí než celý Toníček přidělala moderní technika, která je chytřejší, než si všichni myslíme. Manžel tvrdí, že naprogramovat něco tak, aby se to cíleně zamotalo do tkaničky na triku v koši na prádlo, je tak složité, až to hraničí s nemožností. Když teď koukám na naši Roombu, jak nevinně problikává oranžově, jako že se nabíjí a odpočívá, běhá mi trochu mráz po zádech…