Toníčkův vztah ke zvířátkům se nijak výrazně neliší od vztahu, jaký k živým bytostem zaujímá většina dětí.
Ale s jedním zvířátkem měl Toníkův vztah docela komplikovaný vývoj.
Ruměnice se představuje
Ruměnice pospolná (Pyrrhocoris apteras), třída hmyz, podřád ploštice, je takový brouk-nebrouk. Jak si všímavý čtenář jistě všiml, nejedná se o broučka, nýbrž o ploštici. Tudíž nemá ani krovky, ani křídla, proto jich je na chodníku to tolik přejetých, protože neodletí. Matně si pamatuji, že jako malá jsem se jich taky bála.
Říkala jsem jim falešné berušky a nechtěla jsem chodit na místa, kde se rojily. Nevím, mám to zamlžené. Zeptám se doma, jestli o tom něco nevědí..
Toníček a ruměnice
Když se na jaře začaly ruměnice rojit, Toniček se tvářil jako uvědomělé miminko, které nechce šlápnout na broučka. Měla jsem radost a byla jsem na něj hrdá. Jako zoufalého milovníka zvířat mě vždy představa, jak vysvětluji svému dítěti, že nesmí zvířátkům ubližovat, děsila. Cestou domů jsem ale pochopila, že se nejednalo tak úplně o uvědomělost. Na chodníku, kde se ploštic honilo nejvíc, Tonik našlapoval opatrně, chodil po obrubníku, prostě se jich bál. U naši vstupní branky jeho strach dosahoval panických rozměrů a musela jsem ho nést. Doma ukazoval tátovi, že venku byli “didi” (didi = hmyz nebo ptáček, pozn. překladatele) a že se jich hrozně bojí.
Další den jsme tedy místo vycházky skončili na zahradě, protože tam ruměnice nejsou.
Vztah se vyvíjí
Po čase začal Tonik na ruměnice ukazovat a přestal se jich bát. Měla jsem zase jednou radost a zase jednou předčasně. Následovala fáze, kdy při každém spatřeni “broučka” došlo k zastavení na místě. Tonik stál s prstem napřaženým a mlčky tvora sledoval. Dokud jsem neřekla něco ve smyslu: “Ano, Toniku, to je ruměnice pospolná,” nepohnuli jsme se z místa ani o píď.
Jistě si dovedete představit, jak daleko jsme asi na takové procházce došli. Jak jaro pokročilo, přidali se mravenečkové a občasná beruška. V Toníkovi se probudily nevídané entomologické sklony a já se moc těšila, až se ochladí natolik, aby hmyzáci zůstali hnízdech.
Ale ani to mě nezachránilo. Na místech, kde se obvykle ruměnice rojí, se Toníček zastavoval a ukazoval a já musela odpovědět: “Ano, broučkové, spinkají, je na ně zima.”
Naštěstí není tak zle
Naštěstí toto entomologické období v popsané intenzitě netrvalo tak dlouho. Asi jen několik týdnů. Dnes už sem tam kolem ploštic projdeme. Tonik se zastavuje a ukazuje, případně se snaží pohladit členovce, které cestou zahlédne. Svou roli hrálo také zavedení odrážedla, v té rychlosti už nestíha přírodu pozorovat a tak konečně někam dojdeme. Alespoň k parkovišti, ale to je zase zcela jiná kapitola.