Mateřství: představy a realita, to je vždy vděčný článek. Každá matka o tom na svém blogu napíše, většinou to pobaví hlavně mají dle předběžných varování potkat, jsem se zatím ty, které nám v těhotenství říkaly: “Počkej, až se to narodí…” Ke spoustě nepříjemností, které mě nedopracovala. Ale něco se v mé hlavě přeci jen změnilo a musela jsem se někdy hodně bránit, abych svým těhotným kamarádkám neřekla tu mnou tak nenáviděnou větu začínající: ,,To poznáš taky, Až…”
Nějaký režim. Na to budu kašlat.
,,No jo, ale to chození s dítětem na výlety, vždyť ono musí po obědě spát!” To jsem pouštěla jedním uchem tam a druhým ven, když mi maminka říkala. Případně jsem nechápala, proč se návštěvy s malými dětmi nemohou o chvíli zdržet, tak jednou půjde to dítě spát o hodinu později, co se jako stane?! Ale pak jsem poznala, že pravidelný režim je (alespoň u nás) klíčem ke spokojenému miminku a tak i my spěcháme, abychom z návštěvy vyrazili v pět, aby do šesti mohl Toník v sedačce spát.
Nějaké infekce. Musí si přeci vytvořit taky nějakou imunitu…
Měla jsem představu, že už od mala budu s Tonikem společensky žit. Že budeme trajdat po krámech, bude s námi chodit na stěnu a do zoo si koupím rovnou permanentku. Ale asi až když se to narodí a člověk vidí, jak je to křehké, tak zjistí, že to musí chránit před vším včetně chřipky, černého kašle a jiných nemocí, co jich je zimní a podzimní MHD plné. A že vlastně těch pár měsíců, než bude jaro a dítko povyroste, nejsou zase tak dlouhá doba ve srovnání s tím rizikem.
Budu s ním manipulovat podle poznatků o správném psychomotorickém vývoji
Nastudovala jsem dvě 500 stran dlouhé knihy a udělala si z nich poznámky. A v nich hlavní zásady zněly např.: nenosit dítko ve vertikální poloze, pilně ho rozvíjet dle plánu každou volnou chvilku, nechávat ho co nejčastěji bez plíny, nedělat mu mediální šum, vyslovovat zřetelně a nekomolit slova a další strašně důležité poučky. V praxi jsem zjistila, že bez plíny všechno počůrá, bez zapnuté televize s mým oblíbeným sportovním přenosem se docela nudím; když zřetelně vyslovuji a nekomolím slova v komunikaci s kojencem, tak si připadám jak debil a v té vertikální poloze se s tím děťátkem tak krásně mazlí… Něco dodržujeme a něco ne. Většinu a většinou ano, ale už vím, že svět se nezboří, když dítě nenosím podle učebnice. My jsme taky vyrostli, že..
Klidně ho nechám brečet, když vím, že mu nic nechybí…
Z nastudované literatury a rad okolí jsem věděla, že největším spouštěčem dětského řevu je hysterická maminka. Takže vlastně stačí jen si uvědomit, že se mu nic neděje, uklidnit se a on časem přestane. Jednoduché, ne? Ale v praxi to fakt tak nebylo. Když Tonik řve víc než deset minut v kuse (hlavně před usnutím), už cítím, jak se mě zmocňuje bezmoc a panika. A já samozřejmě vím, že čím víc se tou panikou nechám ovládnout, tím spíš ho neuklidním. Vím, že se to dostane do fáze, kdy brát brečící dítě do náručí vlastně už vůbec nemá cenu, protože ode mě tu paniku chytne a situaci jen zhorším. Ale to mi na klidu nepřidá, naopak to vědomí stupňuje pocit bezmoci. A čas, kdy miminko pláče, mi taky běží jinak. Stačí, že pláče déle než hodinu a už mám pocit, že probrečel celý den” a podle toho se cítím. Když pak konečně přestane plakat a usne, tak jsem vyčerpaná a zničená. A většinou pohled na hodinky, který odhalí, že za půl hodiny bych měla dítě vzbudit, mě neuklidní. Ale pokud ten pláč trval dostatečně dlouho, tak už mi těch emocí k rozjitření moc nezbývá, takže žádná změna. Tak tato představa byla ze všech od reality asi nejdál.
Budu neschopná – vůbec to s ním nebudu umět
První dny po porodu to bylo peklo. Neuměla jsem to, byla jsem v manipulaci strašně neohrabaná a nerozuměla jsem Toníkovým projevům. Ale na první místo mezi zázraky mateřství bych postavila to, jak rychle se tak antimateřská osoba jako já může stát odborníkem na své vlastní dítě. Nikoliv na ty ostatní děti, těm nerozumím. Ale nikdo to s Tonikem neumí tak jako já a stačil měsíc, abych si v manipulaci s ním byla zcela jistá. Takže hlavu vzhůru, budoucí maminky, naučíte se to. Ani já tomu nevěřila, ale ano.
Budeme hrozně akční rodiče
Minulý rok jsem měla zlomenou ruku, pak jsem otěhotněla a veškerý čas a peníze jsme věnovali rekonstrukci bytu. Ve srovnání s tím (a také s mými nejhoršími obavami) žijeme docela – život i po narození dítěte. Ale měla jsem představu, že budeme tahat Toníka všude s sebou. Ze budeme jako rodina cestovat. Proč všichni shání hlídání, vždyť kromě ježdění na vodu se dá dítě vzít s sebou prakticky všude. Jenže už první vstávání na lyže po probděné noci mě naučilo, že dovolená s tak malým miminkem něco stojí. Navíc narvat všechny Toníkovy věci do auta je téměř nemožné. Takže většinou také sháníme hlídání, když se chceme někam vydat. Ano, budeme cestovat jako rodina. Ale už to nevidím tak jednoduše a možná to tak budeme praktikovat, až z toho to dítě bude něco mít.
Po porodu se všechny zblázní – mě se to týkat nebude
Chyba lávky. Dlouho jsem měla představu, že mě se to netýká. Až jsem jedné noci zjistila, že do kuchyně připravovat Sunar nejdu, nýbrž kulhám. Když jsem pak už několikátý den cvičila doma, protože běhání nám znemožňoval smog, tak jsem vyměnila poskoky za podřepy, abych bolavé kotníky šetřila. Můj plán, jak se dát do formy po porodu byl asi příliš drakonický. A začalo mi nepříjemně vrzat v koleně. Vzpomněla jsem si na ty bláznivé běžecké seance uprostřed sněhové kalamity a na večery, kdy jsem šla spát a klepala se vyčerpáním (protože jedna věc je urvat se běháním, ale starat se po zbytek dne o miminko je věc druhá) a musela jsem si přiznat, že jsem to asi přehnala. Že moje tělo po tom roce, kdy nic nedělalo (a přiznejme si to, ani před tím jsem nebyla nějaký atlet), bylo docela překvapené a klouby už tak unavené taháním těhotenského břicha a přebytečných poporodních kil prostě už přestávaly zvládat. Jak řekla jedna moje kamarádka, každému hrábne trochu jinak. Já se s nastalou situací očividně srovnávala takto a naštěstí jsem se probrala dřív, než jsem si uhnala nějaké skutečné zranění.
Dítě mě začne zajímat, až půjde do školy, do té doby to bude spíš povinnost
Teď je to těžko představitelné, ale já se skutečně nejvíc bála toho, že mě moje miminko prostě nebude bavit. Milovala jsem učit děti na prvním stupni, ty jsou zvídavé a nabiji člověka pozitivní energii. Ale miminka mě nikdy nezajímala. Vždyť to jen tak leží. Řekla jsem si, že pro svoje dítě udělám vše, aby bylo spokojené, aby se rozvíjelo, ale na takové to hraní si s nim, na to já nejsem, to se budu muset nutit. Chvíli to trvalo, chvíli jsem si na svou novou roli zvykala, ale asi tehdy, když poprvé Tonik zafixoval pohledem můj obličej, jsem věděla, že budu strašně ráda součástí světa který objevuje.
Nebude mi vadit nevyspáni
Už od dětství bojuji s nespavosti. Představa, že někdo lehne a usne, to pro mě bylo sci-fi celý život. Od pátého měsíce těhotenství se to ještě zhoršilo a v posledním trimestru jsem vždy naspala tak dvě hodiny v noci a jednu přes den. Když mi pak všichni, aktivní rodiče i lidé, co dítě zatim znají jen z filmů a knížek, ale očividně jsou dobře obeznámení s mateřskými klišé, říkali: „Vyspi se teď, pak už se nevyspíš,” připadalo mi to spíš jako hloupý vtip. Tonik první měsíc v noci spal krásně a asi i šestinedělní hormony způsobily onu neskutečnou situaci, že jsem upadla do kómatu, jakmile jsem padla do postele. Byl to spaci ráj. Ale pak se začalo mládě hlásit o krmení v tříhodinových intervalech a moje schopnost usnutí se vrátila do normálu. Když ho ve tři ráno uložím do postele a on usne, já hodinu, dvě, tři koukám do stropu. Vím, že přerušovaným spánkem nasbíraných zhruba šest až sedm hodin denně je pro některé maminky stále splněný sen. Nevěřila jsem tomu, ale za jednu, jedinou noc, kterou prospím celou v kuse od usnuti do rána, bych teď trhala ruce.
Mimino přeci spi 20 hodin denně – tak to bude leháro, ne?
A taková klasika na závěr. Nevím, z jakých dětí berou data autoři těchto spánkových statistik, ale já takové miminko ani doma, ani ve svém okolí nemám. Mám dobře spící dítě, ale i tak. Když usne na hodinu, tak člověk si stihne udělat kafe, vybalit nákup a než si sedne, aby si užil pauzu, tak aby zase vstával. To rozkouskování do několika krátkých intervalů není vůbec časově ekonomické. A sice miminko člověk v devět nejpozději ukládá ke spánku, takže by mohl mit volný večer, ale nejde moc praktikovat studium do půlnoci, když nevím, jaká bude noc a zda se vůbec po té půlnoci ještě vyspím. Celkově vzato bych řekla, že to ale nejsou takové galeje, jak jsem se dočetla všude na internetu. Ale zase to není s miminkem zdaleka taková pohoda, jak jsem si to představovala já.
A co vy a vaše představy a jejich odklon od reality? Každá jsme nějaké představy měly a každá se v něčem spletla. Není pravda, že každé mateřství je stejné, ale v tom, že představy se od reality vždy trochu liší, v tom se asi všechny shodneme.