Jistě znáte záběry z filmů, kde se někdo plíží. Baghíra učí Mauglího lovit, Harry Potter se svoji slavnou dvojkou se plíží kolem spícího trojhlavého psa a tak podobně. Už jste se někdy plížili kolem spícího Kerbera? Že ne? A chtěli byste to taky prožít? To víte. Ten adrenalin: tři obří hlavy oddychují; vy potichu našlapujete; odhadujete, které prkno v podlaze asi bude éně vrzat; bojíte se nadechnout… Je to vzrůšo. Jistě mi namítnete, že Kerberos je postava z řecké mytologie a tento zážitek je pro vás v reálném světě mimo dosah. Nevadí. Pořiďte si dítě a zažijete dosud nepoznané.
Málokterý rodič si to totiž uvědomuje, ale po několika měsících života s miminkem můžeme vesele dávat zálesákům a lovcům lekce plížení. Protože každý mi jistě potvrdí, že by se radši nechal sežrat Kerberem, než vzbudil právě usnuvší miminko. To je totiž tak:
Uložím dítě.
Zapojím všechny usínací vychytávky – plyšový pejsek hraje ukolébavku, miminko spí na mém starém povlaku do polštáře a žmoulá mé zpocené tričko, má svázané ručičky, cumlá dudlík, je vyvětráno… já u něj sedím, zpívám spolu s pejskem, hladím mládě mezi očima po nose, abych mu nenápadně zavírala očička a zoufale se snažím nemyslet na to, kolik mě čeká práce, protože jakýkoliv náznak nervozity je třeba zahnat, jinak se přenese na dítě a je malér.
Občas dokonce nahlas opakuji: ,,Máma není nervózní. Nevadí, když neusneš. Nic se nestane…” a po půl hodině tomu občas i začnu věřit. A pak přijde ta chvíle. Očička se zavřou a už se znova neotevřou. Ještě chvíli pokračuji v hlazení nosíku, než se odvážím na chvíli přestat. Uvolním druhou ruku, kterou svírá dětská pěstička a dál se nehýbu. Čekám alespoň minutu bez hnutí, zda se nestane něco neočekávaného. Odvážím se ruce vzdálit, ale zbytek těla se ani nehne. A je to! Spí.
No, ale teď se odsud potřebuji nějak dostat. A to si najednou uvědomím, že:
- mi zoufale vržou všechny klouby. Několikrát už dítě probudilo i vrznutí mého kotníku. Občas takhle odcházím se strnulýma nohama jako kachna, abych kotníky ohnula až za zavřenými dveřmi. Ten pohled musí být moc fajn.
- chce se mi zakašlat nebo kýchnout. Pokud se vám to také stane, radši se udusíte, věřte mi.
- vrže nám podlaha. Zcela nová podlaha vrže. A ta nejvíc rozvrzaná lamela je položena přesně před dveřmi do ložnice.
- … klika vrže. Strašně vrže. Nikdy jsem nezavírala dveře tak opatrně a pomalu. Přesto to vrzne.
Ale to už jsou dveře zavřeny, musím jen doufat. Nic na světě mě nepřiměje je otevřít a podívat se. Riskovat znova vrznutí kliky? Ani náhodou.
- … hrozně nahlas mi šustí oblečení. Svlékat se kvůli tomu nebudu. Ale když jsem jednou
odjížděla na lyže a na nohách měla šustící zateplené kalhoty, radši jsem si je sundala, i když
jsem měla jen projít kolem pokoje se spícím dítětem.
- dupu jako slon. A k tomu mám pantofle, které vydávají takový šoupavý zvuk. I kdybych v té koupelně u otevřeného okna měla umrznout, tak si je na uspávání sundám a budu bosá. Bosé nohy zase vydávají zvuk, když se lepí k podlaze, ale nášlap se lépe tlumí a koriguje.
- …přijde situace jako ve filmu: vrazím rukou do stěny, do dveří, nakopnu si palec o postýlku, zachytnu se oblečením o kliku. Bolest je nutno zadusit, úpět můžu za dveřmi, teď jde o spánek dítěte.
Plížím se až do obýváku, hlasitě vydechnu protáhnu strnulé údy a jdu si uvařit kafe. Taky se stane, že do deseti minut se ozve dětský pláč a celý proces se opakuje (většinou už neúspěšně, když Toník vzbudí, je vzbuzený a basta…).
Tak už mi věříte? Kdo potřebuje trojhlavého mytického a… na trochu toho adrenalinu dítě bohatě postačí!