Mám nachystaný článek o tom, jak se dát do formy po porodu, ale při pohledu z okna mi toto téma přijde aktuálnější. Byla jsem psychicky připravená na to, že mi miminko zkomplikuje můj propracovaný plán na hubnutí na mateřské. Ale nikdy by mě, zapřísáhlého odpůrce léta a milovníka sněhu, nenapadlo, že mi plány překazí právě paní zima. Všechno to samozřejmě s Toníkem souvisí, ale samo za to to moje neviňátko tentokrát nemůže.
Severní vítr je krutý
Začalo to před Vánoci. Byli jsme s Toníkem na výletě u babi a dědy v Jizerkách. Všichni mi říkali, že venku je zima, ale já se přeci nedám. Mám plán, jak se dát do formy po porodu, a budu se jím řídit, navzdory počasí! Zabalila jsem Toníka do fusaku a několika vrstev dek, vložila do kočárku, který na vnoučátka rodiče používají a vydala se ven. Respektive pokusila jsem se vydat se ven. Hned po dvou metrech jsem na kočárek začala nadávat jak špaček a hledala páčku, kterou se odaretují kolečka. Tatínek mi po telefonu sdělil, že o žádné takové páčce neví. Měl pravdu, kolečka nebyla zaaretovaná. Ona se prostě do stran nikdy neotáčela. Vlastnost, kterou jsem jako rozmazlená majitelka bezvadně odpruženého kočárku s “posilovačem řízení” považovala mezi současnou kočárkovou produkcí za vymýcenou. Vytlačila jsem tedy povoz z branky a rozběhla se ke svému tréninku. Do tváře mě udeřil protivítr, tlačila jsem náklad tvrdohlavě dál a cítila, jak mi začínají omrzat tváře. Jak jsem proti větrné síle vezla kočárek, začaly mi ale podkluzovat nohy na namrzlé vozovce. Když jsem upadla a narazila čumákem do rukojeti kočáru, vzdala jsem to. Bezpečnost především, že. Celý týden jsem pak poctivě chodila na procházky místo běhání.
Čistota kazí zdraví
Po Vánocích byly na severu mrazy pod mínus deset stupňů. Jsem sice běhací maniak, ale zase nejsem vrah dětí. Takže jsme na procházky moc nejezdili. Navíc se v metrových závějích nedalo moc mluvit o nějakém ježdění. Když se na konci týdne oteplilo a já mohla nadšeně vyrazit, ze samého stresu jsem to otočila po ujetí pěti set metrů. Kolem silnice totiž byly závěje, nebylo kam uhnout projíždějícím autům, s kočárkem do závěje neskočíte. Navíc jsem s sebou měla psa, který sice na výkřik “Pozor, auto!” poslušně zamíří ke kraji a tam si sedne, ale když není kraj, není kam si sednout, zůstane s tázavým výrazem stát. Už jsem to znovu nezkoušela. Potkala mě ale jiná nemilá příhoda. Když jsem vynášela odpadky do popelnice, uklouzla jsem v závěji po spodní vrstvě ušlapaného sněhu a narazila si zápěstí.
Je to 14 dní a stále to bolí. Pokud to bude zlomené, tak tento blog čeká každý den nový žalozpěv na téma “na mateřské se sádrou.” Naštěstí ještě od minulé zlomeniny vlastním zápěstní ortézu. Když jsem v prosinci 2015 odpovídala doktorům na otázku po původu mého zranění: “Spadla jsem z koně,” každý lékař ve středním věku s duší puberťáka se začal chichotat. Počítám, že větou “Nesla jsem špinavý plíny do popelnice,” bych pobavila spíš paní doktorky.
Běžkařům neutečeš
V Praze sníh nebyl. Až do pondělí. Ráda bych pana Nohavicu upozornila, že oni ty tři centimetry taky nejsou nic moc, když máte dvacetikilový kočár. Vyrazila jsem zase jednou běhat do parku. Sněžilo, ale to mě nemohlo zastavit. Stále mi znělo v hlavě, že přece nikdy nemůže být v Praze taková zima a tolik sněhu, aby to mě seveřanku zastavilo. V parku bylo napadáno, že kolečka se zabořila až po ráfek. Neodradilo mě to, ani jsem nesundala závaží na nohách. Nejvíc mě rozčilovali běžkaři, kteří mě předbíhali. Každá jen trochu zkosená plocha parku byla ovšem poseta sáňkujícími dětmi, které bylo nutno objíždět. Jelikož se blížil oběd, cesty se pro změnu hemžily maminkami, která táhly na saních či pod saněmi vzpouzející se ratolesti a volali za nimi: “Už sem nikdy nepůjdeme, když se takhle chováš!” Zamyslela jsem se nad tím, jak krásně náročný trénink mě čeká, až potáhnu vzteklého Toníčka na saních, když mě minula maminka, která v jedné ruce tlačila sněhem kočár a v druhé na provaze táhla saně. Na nich seděl chlapeček, ječel a vší silou brzdil. Zastyděla jsem se. Některé mety jsou pro mě očividně ještě nedostižné. Nicméně ani tak jsem nemohla večer chodit a vysloužil jsem si zase jednou manželovo nevěřícné vrtění hlavou.
Až roztaje a zmrzne
Překopala jsem svůj tréninkový plán tak, abych v těch pěti centimetrech sněhu (ano, pěti, pane Nohavico) chodila pouze na procházky se zátěží a radovala jsem se, jak má na konci týdne začít tát. V klouzající břečce se neběhalo o nic lépe. Jaké však bylo mé zklamání, když břečka zmrzla a po chodnících se nedalo ani chodit, natož běhat. Vyrazila jsem na trénink, uklouzla už u branky, obešla barák, aby aspoň Tonda usnul, a celou cestu jsem se křečovitě držela rukojeti s vědomím, že jednu ruku už možná zlomenou mám. Takže zase nic.
Co dál se zimním miminkem?
Včera hlásil teploměr v Praze mínus deset stupňů. V jedné chytré knize jsem se dočetla, že to je hraniční teplota, kdy by už kojenec neměl trávit čas venku. Podle předpovědi se mělo oteplovat. Hlásila jsem Toníčkovi večer vesele , že dnes jdeme běhat. Ráno jsem u snídaně zapnula televizi a zjistila, že pan rosnička důrazně nedoporučuje malým dětem v tom smogu vůbec chodit ven. Jako už druhý den jsem uložila dítě do postýlky, pokorně zapnula na Youtube návod na trénink běhu, když nemůžete ven, a cvičila doma. Počítám, že dědovi v bytě pod námi padala omítka ze stropu na hlavu, ale Toníka to nevzbudilo a nějaké kalorie jsem přeci jen spálila. Teď už na předpověď nekoukám, meteorologové jsou příživníci, jak říká můj tatínek.
Už abychom mohli trávit pořádnou zimní dovolenou s dětmi!
Update – Když máte zimní miminko ve velkoměstě, tak se vám taky může stát, že napíšou “kvalita ovzduší – špatná” a odpadne vám i možnost dávat miminko spát k otevřenému oknu. To pak můžete je cvičit doma hezky na podložce a toužebně koukat na záběry z italských a rakouských Apl v televizi… letošní zima je opravdu nějaká nepřející!
A jak se vás a vašich vycházek či tréninků dotkla současná zima? Nebo jinak: jaká je podle vás nejnižší teplota, ve které se může s kojencem ven? Samotnou mě to zajímá…