Každý ví, že mašinky, které jezdí na lince A jsou moc pyšné. Jezdí totiž tou starou krásnou Prahou, vozí zahraniční turisty. Jsou celé nablýskané a čisté, aby je turisti doma v cizině nepomluvili. Jako by už nebyly pyšné dost.

Každá linka má své depo, ve kterém mašinky spinkají, takže se spolu mašinky z různých linek moc nepotkávají. Mašinky z linky A se tak můžou pyšnit jen před sebou navzájem. Ale někdy, když je velké čištění, jedou všechny mašinky najednou do velkého tajného tunelu, kde je pracovníci Dopravního podniku čistí a umývají a luxují a tak. Tam se sejdou mašinky z různých linek. Tak se tam dostala i jedna mašinka z linky C a náhoda tomu chtěla, že musela na svého čističe čekat vedle jedné moc chlubivé mašinky z linky A.

„To na lince A,“ začala pyšná zelená mašinka. „Tam jezdí jenom ti nejlepší. Je to tam moc krásné, jezdíme všude, kde se dřív něco dělo, vidíme všechny ty krásné domy a místa. Národní muzeum, Václavské náměstí, Staroměstské náměstí, Rudolfinum, Malá strana, Hrad… i ty Dejvice jsou přeci stará městská čtvrt. A jak jezdíme tím centrem, tak s námi jezdí všichni důležití lidé, kteří jezdí na ta důležitá místa (mašinka z linky C byla ještě moc krátce na světě, tak nemohla namítnout, že všichni ti důležité lidé jezdí na ta důležitá místa důležitě drahými auty s důležitými řidiči). A hlavně vozíme turisty, to je pro Prahu moc důležité. Kdyby nás v cizině pomluvili a už sem znovu nikdo nepřijel, to by byla tragédie. Víš, přeci, mašinko, jak jsou turisté důležití. Takže my s nimi musíme jezdit moc opatrně, necukat a zastavovat citlivě. Mašinky na lince A jsou jen ty nejcitlivější mašinky, které dělají speciální zkoušky. A taky musíme umět velmi citlivě houkat, abychom nerušili všechny ty důležité lidi v jejich práci (jak už jsme řekli, mašinka z linky C byla na světě příliš krátce, tak nemohla namítnout, že ti důležití lidé většinou při různých zasedáních spí a pořádné zatroubení vlaku by jim jen prospělo, aby je probudilo)…“

A takhle se ta pyšná mašinka chlubila ještě dlouhou chvíli, až naše mašinka z linky C zatoužila jezdit na lince A. Přeci by to také zvládla, nebo ne? Ty zkoušky určitě nějak zvládne a troubit jemně to se taky naučí. Tak se dala do práce. Několik týdnů trénovala něžné zastavování a jemné troubení. Její pan strojvůdce byl celý pryč, co to mašinka blbne, ale nakonec ho to její citlivé zastavování začalo docela bavit. O to větší byl jeho smutek, když zjistil, že mašinka si podala žádost o přestup na linku A. Myslela, že bude strašně dlouho čekat a dostane předvolání ke zkoušce, ale nic takového se nestalo. Hned druhý den ji přišel dopis, ve kterém se psalo, že jestli chce, může klidně jezdit linku A. Překvapená mašinka odpověděla obratem, že ano a hned druhý den vyrazila z Hostivaře. Ptala se svého nového strojvůdce, kdy že bude skládat ty zkoušky, ale ten se jen smál.

„Zkoušky? Na co zkoušky, mašinko. Tebe snad před nasazením do provozu nezkoušeli?“

„Ale ano,“ vykrucovala se mašinka. „Ale ty zvláštní zkoušky pro mašinky z linky A.“

Strojvůdce jen kroutil hlavou a upozornil mašinku, ať radši hezky jede, nevymýšlí nesmysly a dává pozor, aby se naučila novou trasu. Tak mašinka jela. A jak tak jela, tak zjišťovala, že ta linka A se pod zemí od linky C moc neliší. Z těch starých krásných míst neviděla nic, žádné důležité lidi nepotkala, zato turistů tu bylo až až. To měla chlubivá mašinka pravdu. Ale že by s nimi bylo nějaké dobré pořízení, to se říct nedalo. Italové křičeli, Španělé po sobě hulákali přes celý vagón a nechávali po sobě odpadky. Jak se blížila noc, byli hlučnější a hlučnější, nechávali víc odpadků a jeden Dán dokonce mašince poblinkal sedačku. V depu sice mašinku vyčistili, ale nedalo by se říct, že by ji čistili nějak lépe než na lince C. V depu mašinky důležitě odpočívaly, vůbec si s ní nechtěly povídat, že prý přeci jezdí nejdůležitější linku, tak musí být odpočaté. To mašinky na lince C si vyprávěly kouzelné příběhy a někdy, když šli lidé brzy spát, se rozjely pod vedením staré kouzelnické lokomotivy na obhlídku tajemných tunelů. Tady určitě také byly tajemné tunely, vždyť kolem byla stará Praha a ta je kouzelná až až, ale místní vlaky se o to nezajímaly. Naše mašinka dokonce po pár dnech zjistila, že vlaky z linky A ani nevědí nic o tajemných tunelech. Jen ji odbyly, že přeci to není důležité, že důležitější je jejich úkol.

To už toho měla naše mašinka dost. Neučila se všechna ta kouzla od kouzelnické lokomotivy pro to, aby pak důležitě vyspávala v depu a přes den vozila protivné turisty. Podala si tedy žádost, aby se mohla vrátit na linku C. Tentokrát čekala dlouho, několik měsíců se plahočila z Hostivaře do Motola, večer mlčela a poslouchala, jak se mašinky z linky A navzájem ujišťují, že jsou ty nejvíc nejdůležitější. Až konečně přišel dopis z vedení Dopravního podniku, že se může vrátit na linku C.

Když se vrátila do depa na Kačerově, moc se styděla, že naletěla chlubivé mašince. Ale ani její pan strojvůdce ani ostatní mašinky jí to neměly za zlé. Starý kouzelnický vlak jen pravil, že je ještě moc nová, že není divu, že chtěla poznat něco jiného. Ostatním vláčkům se navíc moc hezky poslouchalo její vyprávění o tom, jak jsou vlaky na lince A nafoukané a protivné. Některé mladé mašinky totiž ještě jejich chlubení věřily a tak bylo moc dobře, že si od ní vyslechly, jak to je doopravdy.

A když pak ráno dalšího dne vyjela mašinka z Letňan na Prosek, do vagónu nastoupil Toníček s maminkou, mašinka na ně něžně a nenápadně (jak se pracně naučila) zatroubila, Toník řekl nenápadně „čau,“ aby si nikdo ničeho nevšiml, a mašinka byla moc ráda, že je zase doma.

Co číst dál o mašinkách?