Někdy, když si hezky hraju, tak mi to rodiče bud zakáží nebo jen remcají, že zase dělám „blbárny.” Já moc nechápu, co to taková blbárna je a proč se to nemá, ale vypozoroval jsem, že dle názoru rodičů jsou blbárny aktivity:

  1. …které mi vydrží mnohem déle než ne-blbárny.
  2. ….u kterých jsem taky mnohem víc zticha, než u ne-blbáren, protože vždycky hrozí, že na to někdo přijde a zatrhne mi mou oblíbenou činnosti.
  3. ….které mi působí mnohem víc radosti než ne-blbárny.
  4. ….které často končí tím, že si nějak ublížím.
  5. ….které taky často končí tím, že něco rozbiju.
  6. …které občas obsahují nějakou pro mě zcela nevhodnou látku (kočkolit, lepidlo, kocouří krmení a tak dále).

Maminka mi podala vysvětlení, kterému ale moc nerozumím. Dle jejího názoru jsou blbárny aktivity, které mě nijak nerozvíjí, vypadám u nich jako guma a jsou to zábavy veskrze debilní.

Nejlepší bude, když uvedu několik příkladů:

Vodní rallye

O vodním rallye už jsem jednou psal, ale to bylo houby vodní rallye. To opravdické vodní rallye se dělá na kuchyňské lince, v tom nižším patře, kde na to dosáhnu.

dvoulete-dite-zabava

Kocour tady má misku s vodou. Vždycky si na tu linku nanosím všechna auta a autobusy. Namočím jim kolečka do misky s kocouří vodou a jezdím s nimi po lince. Za chvíli je na lince úplná kaluž a miska je prázdná, ale to nevadí, aspoň už nemusím autobusy namáčet a můžou jezdit rovnou tou louží na lince. U toho vydržím klidně hodinu. Rád bych se chechtal nahlas, ale to nemůžu, protože když si toho máma všimne, pošle mě pro hadr, misku mi sebere a auťáky dá sušit.

Napájení kocoura

Kocouří miska je vůbec dobrá věc. Je to totiž jedna z mála dostupných nádob s vodou v domácnosti. Takže já pak chodím, nosím svoje nádoby s pitím (hrnek s čajem, flašku s mlíčkem, flašku s vodou) a dolívám kocourovi.

Pak se v tom cachtám nebo si přinesu dudlíček nebo takovou tu odměrku na léky, namáčím ji do výsledné tekutiny a strkám do pusy, mňam. Máma většinou ječí a misku mi sebere…

Pouštění vody

Ono obecně hodně blbáren nějak souvisí s vodou. Teď když už si umím sám umýt ruce a přistavit si k tomu účelu stoličku, tak si už můžu taky sám vodu natočit a napít se, v čemž mě maminka povzbuzuje. Ale natočit vodu do hrnečku a jít pryč, to je přece trapárna. Když už tam jsem, tak se pořádně vycachtám. Když není stolička, tak zase splachuju záchod pořád dokola…

Vařím si čaj

O této zábavě si nejsem zcela jistý, zda to je blbárna. Máma to říká, ale podle mě mě to hezky rozvíjí, protože se sám obsloužím. Najdu si hrneček, natočím si do něj vodu, pak si do něj hezky lžičkou naložím granulovaný čaj a míchám. Za to mě máma chválí, ale nemůže přece očekávat, že zůstane u toho. Když udělám nějakou dospěláckou věc, musím si ji taky dospělácky užít. Takže já si k tomu hrnku na zem nanosím všechny další hrnky a lžičky, které najdu a různými lžičkami přelévám ten čaj do ostatních hrnků. Občas si tou lžičkou naberu a dám si to do pusy. Je fakt, že máma sice kroutí hlavou, ale nechá mě vařit čaj klidně i docela dlouho, hlavně, když cvičí nebo se učí. Pak ale musím přinést hadr a utřít to…

dvouleté dítě zábava

Otvírání a zavírání skříně

V ložnici je taková obrovitánská skříň, která má místo dveří zrcadlo. To maminka se na sebe ráda kouká, ale musím uznat, že by to zrcadlo měla častěji mýt. Asi tak dvakrát denně. Vždycky, když na něj patlám rukama od krému, tak v něm pak není nic vidět. Každopádně, já na sebe taky rád koukám, hlavně, když mám na sobě tričko s auťákem nebo s motorkou. Ale nejradši tu skříň co nejprudčeji otevřu, aby to bouchlo a pak ji zase prudce zavřu. To se chechtám, ale prý se to nesmí…

U babidědy na zahradě mají dveře od bazénu, které fungují stejně jako tahle skříň. To jsem takhle jednou vydržel 50 minut. Děda si mě natáčel a pil u toho kafe. Máma pořád jen remcala, že je to debilní zábava a že mě to nerozvíjí, ale jako já si třeba o tom jídle, co mi pořád nutí, taky myslím svoje. Měla by respektovat mou osobnost.

Házení věcmi

Poslední dobou mě nebaví věci montovat nebo skládat. Nejlepší je vzít dílek skládačky nebo kostičku z dupla, rozběhnout se a hodit s ní do vzduchu. A u toho se chechtat jako blázen. Nebo taky všechny hračky vyházet, vysypat a pak běhat přes tu hromadu pořád dokola. To mě baví, to mám rád.

Házení věcmi po něčem

Nejlepší je, když tu kostičku hodím po něčem nebo po někom, třeba po kocourovi. Ale ještě lepší je k tomuto účelu gymnastický míč. Ten prostě popadnu a po něčem hodím. Ideálně třeba po sestavené stavebnici nebo po autíčkách nebo po pianu. To se vám pak hezky všechno rozletí na různé světové strany A je mi celkem jedno, jestli to třeba rozbiju. To občas brečím, když se třeba tatrovka rozpadne na kusy, ale jen ji máma sestaví, tak házím dál.

Ježdění s autíčky

Jezdit s autíčky mi naši naštěstí nezakazují. Ještě aby, jinak by pro mě asi život ztratil smysl. Ale někdy se jim nelíbí, po čem jezdí a říkají tomu blbárna. Nebo ještě lépe zlobárna. To třeba, když jezdím po mobilu, po klávesnici počítače nebo po klaviatuře klavíru. A moc rád si udělám D1 přímo před televizí a jezdím tam. To mi naši zakazují, že prý jsem moc blízko a vypnou jí. To mě pak ale moc nebaví.

Házení hlavou a podobné kratochvíle

Taky mě občas napadne vrtět hlavou a u toho běhat a moc se chechtat. To mě většinou baví, dokud se mi nezamotá hlava a nespadnu, to pak brečím. Nebo mě baví běhat po gauči nebo po posteli dokolečka a křičet ,,prdka, prdka, prdka” a chechtat se. Ideálně, když na té posteli je něco, přes co můžu přeběhnout a rozmetat to do všech. Třeba kolíčky. Máma je má v takovém košíčku. Hned, jak je vidím, tak brečím, že je chci. Pak je všechny rozsypu po posteli, chvíli s nimi házím na všechny strany a pak po nich běhám na posteli pořád dokola. 

Lúj na rty

Jednu dobu jsem měl velmi rád různé krémy. Naši ještě tou dobou nepoužívali výraz „blbárna,” ale asi by se na to dal aplikovat taky. Ze začátku jsem krémy cucal jako Pikao. Pak jsem pochopil, co se s nimi dělá. Mazal jsem si s nimi ručičky a bříško… klidně přes oblečení, ono se to k tomu bříšku nějak vstřebá. Teď už mě krémy tak neberou, ale máma má jinou kosmetickou pomůcku, které říká jelení lúj. Je to mastné a ona si s tím často maže pusu. Když jsem měl rýmu, tak mě dokonce nechala namočit prst do loje a namazat si sám pod nosánkem, ale pak mi to sebrala. Když to ukořistím, tak do toho škrábu prstíkama jako do másla (někdy to i ochutnám jako to máslo) a mažu si pod nosánkem a bříško, pak taky celý ten mastný váleček vyndám a různě ho ošmatlávám, ale většinou se to snažím spíš smontovat do původní podoby.

Včera jsem objevil jeden takový lúj, co byl v červeno-zeleném obalu, nešel rozmontovat a nebyl ani tak kluzký, jako spíš lepkavý. Ale že jsem šikula, tak jsem si namazal pod nosánkem a pusu a taky jsem to ochutnával. Když mě máma našla, začala ječet, říkala tomu ,,lepedlo,” sebrala mi to a poslala mě umýt ruce. Moc jsem to nepochopil a když jsem se vrátil z koupelny, vzal jsem si to znovu a radši jsem se namazal důkladněji, než mi to sebere..

Tak to je zatím všechno. Já mám teda jako i jiné koníčky, ale ne všechny maminka označuje za blbárny, některé dokonce schvaluje, ale o tom zase někdy příště.