Milý Toníčku,

před rokem touto dobou ses mi narodil. Nebylo to jednoduché. Moc jsem se toho všeho bála. Jak to zvládneme, jak se mi změní život, čeho všeho se vzdávám, jak se ze mě stane někdo úplně jiný, jak budu špatná máma a ty mě nebudeš mít rád, protože mě nikdy děti nijak zvlášť nebavily. Nemohla jsem tehdy vědět, co vím teď. Netušila jsem, jak šťastní spolu budeme, jak si budeme život užívat. Nemohla jsem předvídat, že se každý večer budu těšit na další den s tebou. Ani by mě nenapadlo, že pro tvůj úsměv se třeba rozkrájím, a aby ses řehtal smíchy, klidně si vyhodím koleno. Jak těžko ponesu, že už se nechceš tolik chovat a že spolu už nemůžeme spinkat v posteli. Jak se na tebe budu těšit, když si pro tebe k babi pojedu nebo dokonce tehdy, když budeš po obědě nezvykle dlouho spinkat.

k prvním narozeninám

Nikdy mě nenapadlo, že mě bude tak bavit být máma. Ano, ten rok nebyl jen o načechraných obláčkách, taky pršelo a bouřilo, a to hodně. Ale nejvíc trápení mi způsobila moje vlastní hlava a strachy, rady a názory, které mi do ní vložil někdo jiný. Moc jsem se trápila, že určitě nejsem dobrá máma, když to necítím tak, jak se o tom píše v časopisech. Jak jsem nevěděla, zda tě mám nechat brečet, abych tě nerozmazlila, nebo tě hýčkat při prvním zaplakání, jinak budeš mít trauma. Jak jsem si připadala jako špatná máma už od první minuty, že ses nenarodil přirozeně a mlíčko jsi musel pít hlavně z lahvičky. Jestli mě máš vůbec rád – vždyť nebrečíš, když odejdu z místnosti – píšou přeci v knížce, že bys měl brečet. Proč se ještě nesměješ, nepřetáčíš, nelezeš, nesedíš, nechodíš… když v knížce píšou, že bys už měl.

Dnes vím, že všechno to trápení bylo jen proto, že jsem poslouchala cizí lidi namísto tebe. Ale ani toho trápení nelituji. Protože ani ten proplakaný večer, kdy jsme s tvým tátou seděli u filmu, který přes tvůj řev nešlo slyšet, a několik hodin si tě předávali z náruče do náruče, abys přestal plakat a konečně usnul, ani takový večer bych nevyměnila za flámy a výlety bez tebe. Dnes vím, že to byl nejkrásnější rok v mém životě. Touto dobou před dvanácti měsíci jsem to ještě nevěděla. Dostala jsem jen na chvíli krásné miminko (ano, musela jsem se na tebe stále koukat, jak jsi krásný, i když mě miminka nikdy do té doby nezajímala), pak mi tě odnesli a zanechali mě přemítání o tom, jak dalece budeš mít trauma z toho, že nejsi se mnou. A strachu, jak to zvládneme, jestli to budu umět, jestli mě budeš mít rád a jak moc se mi změní život.

Dnes vím, že se změnilo všechno a nic. Asi bych nedokázala přesně vyjmenovat, co všechno se změnilo. Bez tebe by ale už u nás doma byla nuda a prázdno. Kdybych mohla svému o rok mladšímu já vzkázat, že jí čeká štěstí, o kterém ani nevěděla, že se dá na světě najít, stejně bych to neudělala. Ono to nejkrásnější na tom je právě to dobrodružství – to objevování a překvapivá zjištění. A takových objevů nás spolu jistě ještě hodně čeká.

Tvoje máma