Můj syn měl nedávno geografické období. Miloval a maloval vlajky, skládal mapy a také se hodně ptal. Psychologové radí, že ve chvíli, kdy dítě položí otázku, je připraveno dostat odpověď. Ale když dítě miluje vlajky, pokládá otázky, na které se odpověď hledá těžko. 

dítě miluje vlajky

„Tam, kde je na vlajce ten měsíček, tam nemají rádi holky,”

Začalo to zostra. Když Toník maloval vlajku Saudské Arábie, chtěl vědět, kde země leží, a pustili jsme si i nějaká videa.

„Proč mají ty paní na sobě ty šátky?”

Pustila jsem se do vysvětlování. Ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, v šestileté hlavičce se to všechno přetavilo do jedné jediné informace.

„Muslimové nemají rádi holky.”

A už to jelo. Jelikož si ve svém geografickém období Toník rád hraje na to, že se Zlatěnkou cestují po světě, chtěl vědět, kde ještě jsou muslimové, protože tam ségru brát nebude. Tam nemají rádi holky. A lidi, co nemají rádi holky, jsou tak nějak zlí. Kulturní stereotyp jako prase. Vysvětlování nepomohlo. Dětská logika je neúprosná. Holky musí nosit šátky a mají leccos zakázáno, takže je nemají rádi. Kdo nemá rád holky, musí být zlý, to dá rozum.

Ale podařilo se mi vysvětlit, že s těma holkama to asi tak nějak je, ale že to neznamená, že jsou zlí. A že taky všichni nejsou stejní. Tvrdil, že to chápal a už teda ví, že muslimové nejsou zlí. Že mají jen jiné zvyky. Ale s tím přístupem k ženám jsem mu to nevymluvila. A upřímně, proč bych vlastně měla? Proč začínat s výchovou k politické korektnosti už v šesti letech?

dítě miluje vlajky

„Tam, kde je na vlajce hvězda, tam komunisti.”

Otázka muslimů ve světě byla pro mě oříšek. Ale to jsem netušila, co mě ještě čeká o týden později. Syn objevil Rozum do kapsy z 80. let. A tam byly úplně jiné vlajky. Jeho očička se rozzářila, že některé státy měly jinou vlajku než dnes. Když dítě miluje vlajky, takový objev jsou pro něj Vánoce.

„A maminko, co to je ta Jugoslávie? To vůbec neznám.”

„To bylo spojené Chorvatsko, Srbsko, Kosovo, Černá Hora a Slovinsko.”

„A proč už nejsou spolu?”

Oříšek, že? Začala jsem vysvětlovat, že každý chtěl svůj stát a že tam byla válka.

„A proč tam byla válka?”

„No, každý chtěl svůj stát, ale bojovali o tu zemi, kde budou hranice, kdo kde bude bydlet a tak.”

„Maminko, kde je v té knížce Slovensko?”

„Vidíš Toníku, to my jsme byli Československo. Byli jsme se Slovenskem jeden stát.”

„A proč už nejsme?”

„No, protože jsme chtěli mít každý svůj stát, tak jsme se rozdělili.”

„Takže tady taky byla válka?”

„Ne, Toníčku, my jsme si prostě řekli, že budeme kamarádi a budeme mít každý svůj stát a budeme se mít rádi.”

Otázka, proč to tak v Jugoslávii nešlo, naštěstí nepřišla. Oddychla jsem si.

„A maminko, proč se všichni rozdělují, proč už se nikdo nespojuje?”

Na to jsem taky nenašla odpověď. Vysvětlila jsem, že teď třeba děláme spíš spolky a kamarádství, jako je třeba Evropská unie. Tu přece zná, vlajku namalovat umí.

Pak ovšem objevil Toníček vlajku Sovětského svazu. Očička se mu rozzářila jako vždy, když objeví znak, který nezná. A začal se ptát. No, v otázce komunistů a sovětů si na politickou korektnost hrát nebudu, to po mně nikdo nemůže chtít. Tak jsem vysvětlila, kde všude ten Sovětský svaz byl a kdo tam patřil. Člověk se taky sám vzdělává, takové studium s dítětem.

„A proč už to tak není?”

„No, protože tam ty ostatní země nechtěly patřit.”

„Proč ne?”

„Protože tam vládli zlí komunisti.”

„Jako horší než muslimové?”

„Toníčku, muslimové nejsou všichni zlí!”

„A komunisti jo?”

Chvíli jsem přemýšlela, co odpovím, ale vlastně proč ne. Když se dítě ptá, je připraveno dostat odpověď, říkají psychologové.

„Někdy byli komunisti, kteří to mysleli dobře, ale dopadlo to špatně. Ale jinak komunisti vlastně jsou zlí, Ti v tom Sovětském svazu fakt byli.”

„Aha, a jsou taky ještě dneska někde komunisti?”

„V Severní Korey a v Číně.”

Toník zajásal. O Severní Korey jsme si už povídali, že se tam lidi mají špatně, je tam hlad a tak. Teď už věděl proč. Před komunisty jsme si vystačili se „zlým pánem, co tam vládne.”

„A proč ale nemají na vlajce ten znak, když tam jsou komunisti?”

Vysvětlila jsem, že některé země nemají komunistické znaky na vlajce. A jiné ji tam naopak mají, protože tam někdy v minulosti komunisti vládli.

Aj, aj, chyba Barunko, velká chyba.

Toník popadl knihy s vlajkami a nastalo nekonečné ptaní:

„Takže v Somálsku byli taky komunisti? A v Sýrii? A v Senegalu?”

Neměla bych problém s odpovědí, kdybych to věděla. Historička jsem, ale dějiny všech států světa neznám. A pak to přišlo:

„A v Jemenu jsou taky komunisti? Vždyť jsi říkala, že se tam mají špatně a je tam hlad?”

„Toníčku, někdy ti, kdo vládnou nemusí být ani komunisti ani třeba zlí, jen můžou vládnout fakt blbě a lidi se mají pak špatně.”

„A ve Venezuele?”

Chvíli jsem přemýšlela, že vlastně nevím, jestli se Madurův režim dá označit za komunistický. Asi ano, ale usoudila jsem, že pro budoucí otázky bude lepší vysvětlit pojem „diktátor.”

Diktátor nemusí být komunista, a přesto ho lze označit jako „zlého pána.”

Hlavička šestiletého dítěte se mi před očima vařila. Další dotazy jsem stopla. Toníček šel malovat vlajku Sovětského svazu. Nesmí, opravdu nesmí, nikde najít nějakou učebnici nebo knihu se svastikou. Když se kdysi naučil malovat izraelskou vlajku, byl z toho tak nadšen, že i všechny jeho hvězdičky od té doby jsou židovské hvězdy. Naše tabule se zásluhami za úklid vypadá dost blbě. Křížky bych ráda nechala jako křížky, pěkně prosím.

Když jsme šli skládat puzzle s vlajkami, přišla další otázka. Rusko se totiž v tomto kontextu ukázalo jako fakt stráááášně obrovské. Já vím, že je velké, ale ten kontrast vždycky člověka ohromí.

Toníčkovi to začalo šrotovat v hlavičce. Ten pohled poznám a už jsem se ho naučila trochu děsit:

„Maminko, ty jsi říkala, že na Ukrajině je válka, protože tam chce Rusko zabrat zemi, že jo? A proč se to Rusko chce pořád zvětšovat, když je tak velký?”

Neměla jsem odpověď. Protože se prostě nedá pro šestileté dítě zjednodušit.

Když se dítě zeptá, je připravené dostat odpověď. Ty to víš, tak proč mu to nechceš říct?

„Víš, Toníčku, někteří lidé takoví jsou. Někdo se má radši dobře a žije v malé zemi. Někdo se radši bude mít blbě, ale bude rád, že žije ve velké zemi.”

Nacionální stereotyp jako prase, vím to. Házím všechny Rusy do jednoho pytle. Stydím se za sebe. Ale co mu na to mám jako říct? Mám vyprávět něco o mezinárodní politice? O Putinových záminkách? O historii Ukrajiny? Vždyť ta odpověď je prostě takhle jednoduchá v každé válce. Vždycky jde o to, že někdo chce něco na úkor toho druhého.

„Ale taky to není tak jednoduché. Ani v tom Rusku to tak nechtějí všichni. Někdo dokonce proti té válce protestuje,” dodávám a doufám, že se to v té chytré hlavičce uchytí. Ale bála jsem se zbytečně, Toníkovi se tam uchytila jiná myšlenka.

„Ono Rusko chce asi spojovat jako ten Sovětský svaz.“

Sakra, co s tím?

„No, ale problém je, že ti Ukrajinci se spojovat nechtějí. Musíš se vždycky zeptat, jestli se s tebou chce někdo spojit. A i na té Ukrajině se najde někdo, kdo by se s Ruskem spojit chtěl a když se lidi neshodnou, tak to je pak válka ještě horší.”

„Já bych ale chtěl spojovat. Já namaluju vlajku, kde budou země spojený, ale já se jich vždycky zeptám, jestli se chtěj spojit, aby nebyla válka. A ta vlajka bude mít všechny barvy a bude moc hezká.”

Toníček se chopil barviček, a šel malovat vlajku fiktivního státu Tonistánu, kde jsou všichni spojený a mají se rádi. Protože trval na tom, že musím malovat taky, šla jsem malovat Maminkostán. Růžovo-fialovou vlajku s hrnkem kávy ve znaku. Jestli nebylo lepší, když měl Toník období metro. Dítě v metru se taky ptá, ale odpovědi bolí méně. Až se vrátí vlaky a metra, oddychnu si. Když dítě miluje vlajky, je to občas řehole. Ale taky docela zábava.

A jestli vás zajímá, jak vysvětluji dějiny dospělým, tak skočte sem.